Rituál lámání šípu krkem

Od cíle vás dělí jen krok…

Představte si, že si stoupnete naproti svému cíli, opřete si o něj šíp a jeho hrot si dáte do ďolíčku na krku. Vašim úkolem je vyjít proti šípu ke svému cíli. Vyjít a šíp krkem zlomit. Asi vám nemusím říkat, že jsem se bála, to je jasné, ale chci vás zavést do celého hlubokého procesu.

Lámání šípu je rituál, který patří do kněžkovského výcviku v rámci elementu vzduchu. Už jsem absolvovala chození po střepech u elementu vody i ohýbání tyče krkem u země. Už mi chybí jen oheň a jeho přechod po žhavém uhlí. Ale zpět k víkendu vzduchu.

Pojedeš? Jdeš? Přihlas se brzy, máme málo místa… Z těch otázek se mi točila hlava, jasně že chci jet s váma (holkama z výcviku), jasně, že chci mít vzduch za sebou, jasně že chci zas do komunity, ale ten šíp . . . já nevím. Mám tam ale ještě něco, strach z toho, co si budu přát, jelikož tyhle rituály mění člověka a opravdu vždy přinesou to, o co poprosil. (Po vodě jsem odešla z práce a bytem se nám řinula voda, po zemi jsem dostala diamant a zdvojnásobil se mi plat, jak se sakra nemám bát vzduchu?) A tak jsme uzavřeli s kamarádkou deal, ona mě dovede na vzduch a já ji na oheň. Nemusím být na to sama a tak jsem jela.

Jak už to bývá, jsem rozbitá. Tak tomu říkám, když mě celé bytí bolí, vím, není to nejlepší pojmenování, ale mě baví. Třesu se, 3x denně se sprchuji, nemůžu nalézt klid, mám pocit, že všechno musím odložit, všeho se zbavit a že moje důvody, proč musím to a tamto jsou najednou neomluvitelné. Už není cesty zpět a mě se točí hlava, jsem unavená. Mám pocit, že musím skončit ve své práci, mám pocit že musím odjet pryč, mám pocit, že musím říct čau všem kamarádům. Radikální změna.
Chvíli trvá, než si zas uvědomím, že nemusím nic a že pozorování a uctění toho, kde jsem teď je cesta z toho všeho ven. Uznávám, tedy, že už cítím, že části mého života nejsou ideální, ale také, že ještě není čas je opustit a nejsem připravena. Pamatuji si přesně tu chvíli.

Nechce se mi s nikým mluvit, chci být sama a v klidu. Dávám si sprchu a lehám si do postele, potřebuji se restartnout. Posílám záměr v duchnách postele „ukaž mi, co teď potřebuji vědět a co mám dělat“. A tak postupně v polospánku slyším „jsi divoká, jsi svá, neboj se se ukázat“, „kde se to stalo, že jsi zkrotla“, „jsi svobodná“,  „jsi přesně tam, kde máš být“ „využij toho, napiš knihu, spoj to“ „přestaň se schovávat“ „jen žij“ „buď“.
Vzbudím se odpočinutá a dočerpaná, vím, co je tedy mým cílem. Tak trošku si pustit uzdu, být divoká, poslouchat svou duši, svobodně běhat a nebát se. Večer toto vše zhmotníme do visionboardu, mapy snů a cílů.

Můj vision board je velmi jednoduchý, představuje mou osobu v přírodě, ve svobodě po boku vlka a velkého vlčího máku, který se mi zjevil jako symbol mé cesty.

Okolo mne slova „divokost“ „volnost“ „svoboda“. Místo oblak se rozlévá mořská vlna a vesmírná mlhovina s kódy, představující poslouchání své duše a rad vesmíru.

Zezadu mého visionbordu, jako symbolika toho, co vše je „za tím vším“ se pak usmívá nádherná Máří Magdaléna obklopena rudou růží, pohárem a kapkou krve. Tak jednoduché, tak výstižné.

Přichází den D, lámání šípů. Mám potřebu být v červené, mám potřebu být bosá, volná a krásná. Ztělesňovat to, co je na mém visionboardu. Cítím, že půjdu mezi posledními, řadím se tak daleko od místa činu. Pozoruji první ženy, vidím tolik odhodlání, tolik radost, dojetí a síly jít si za svými sny. Některé jdou nekompromisně a vědí, co chtějí, jiné si dávají na čas, jiné jsou odhodlané na první dobrou překážky nepřekážky.

V tu chvíli se něco ve mně zlomí, i když vím, co mě tam čeká za strašáka, mám neskutečnou chuť už skoncovat s tím strachem a prostě to dokázat. Přesouvám se blíž a za chvíli jdu na řadu. Klepu se, jak jinak, těším se, až to zvládnu a především cítím neskutečnou touhu jít za tím svým.

Kroksumkrok jdu k Mirce, která mi bude držet můj vision board o dřevěnou desku. Už její přítomnost je hluboce léčivá a pravdivá. Zapichuji konec šípu do vision boardu a stoupám si před jeho hrot. Pokládám hrot do jamky na krku a držím. Ruce mi říkají, že šíp chtějí ještě chvíli držet, aby si krk mohl zvyknout. Od přechodu po střepech jsem se naučila si dopřávat čas, zůstat, neutíkat a dělat vše, jak potřebuji. Nakonec pouštím a pocítím celou tíhu hrotu a sílu, která se mezi mnou a deskou vytvořila.

Bumbác, jak jsem tušila to místo mi ukazuje zas stejnou vzpomínku, tmavý sklep, sliské muže, mně připoutanou, zakusující různé mučící nástroje, zas mám nůž u krku, zas prý nemám nic říkat. Ten příběh znám moc dobře, ale teď se rozhodnu jej neprožívat, ačkoliv bulím jak želva. „Dýchej“ slyším, jak mi někdo z žen říká. Seberu veškerou svou odvahu a začínám pomalu hýbat rukama nahoru dolů a dýchat, s každým dalším mávnutím zaplavuji ten sklep květinami (nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo). Slyším se říkat „už ne“ „už takhle ne“, „už to takhle nebude“.

Nabírám víc sil ze země, dovoluji si dýchat plně, mé kmitající ruce nabírají sílu, jak kdybych se učila lítat  s křídly ve svobodě. A najednou hotovo. Cítím, že mě tahle vzpomínka netíží, že jsem ji sama opustila a chci jít dál.
Pootevřu oči, abych se zadívala na svůj vision board a připomněla si za čím jdu, bumbác čeká tam na mě „nejsi dost dobrá“ „to nezvládneš“, „raději to vzdej“, zas bulím, dýchám a nabírám sílu. Kupodivu to jde rychle, najednou ji cítím, naposledy otevřu oči, zadívám se na svůj cíl a s vlčí dravostí se rozejdu kupředu. S jedinou myšlenkou, „už mě nic neomezuje a nezastavuje, jdu si pro to“ „vzorce a minulé životy, už se nenechám omezovat“.

Pak přistanu v náručí Mirce, uvědomím si, že se to povedlo, jsem nesmírně šťastná, v euforii. Cítím její vřelé mateřské objetí, jsem v bezpečí, v náručí a zas bulím, teď už úlevou, zvládla jsem to, byla jsem statečná. Jsem vděčná.

Víte, co je ale největší nej? To že jsem na to nebyla sama. Cítíte, jak se dá napětí krájet, protože vám ostatní ženy drží palce a bojí se taky, co vás tam čeká. Slyšíte a cítíte tu oporu posunout se zas dál a udělat krok. Dávají vám prostor a jsou s vámi, když potřebujete více času, než ostatní. A nakonec se s vámi obrovsky radují i pláčí, když se to povede. Člověk sám před sebou se někdy vzdá, ale tady ne, tady je nás na všechno víc. A já vám za to milé ženy moc děkuji.

No a to je konec, už nevím co k tomu víc napsat. Snad jen, že vision board i zlomený šíp mám doma pověšený naproti posteli. Každé ráno, večer a kdykoliv se na něj podívám, mi připomene můj směr a podle toho jednám. Nejde jen o jeden rituál, který je opravdu léčivý, jde i o sled aktivit pro které se rozhodneme následně. A tak si pomalu jdu za tím svým. Krok po Kroku.

Pokud toužíš po změně a seberozvoji, můžu pro tebe připravit jednoduchý jemný rituál. Nemusíš zrovna lámat šípy, aby se v tobě urodila změna 🙂

Hlavní přehled rituálů najdeš zde, nedají se ale všechny vyjmenovat a raději vytvořím rituál tobě na míru.

Rituál – Chození po střepech

Pokračuji s dvouletým výcvikem Kněžky a čekal mě první víkend ze čtyř elementů. Téma vody a s ním rituál chození po střepech. O tématu vody a kolik toho odnesla z mého života se rozepíši až jindy, dnes jsem schopna sepsat, co se dělo v průběhu rituálu, který trval celý den.

Znění bylo jednoduché, přivezu si skleněnou láhev, tu roztřískám a pak projdu po střepech.

Nojo, jenže já mám celý život strach z ostrých předmětů, omdlívám při pomyšlení na bolest, kterou umí způsobit a mé tělo tu bolest opravdu prožívá fyzicky v malé formě. Jsem přesvědčena a mám živou vzpomínku na minulý život, která způsobuje tento strach a panickou hrůzu. Takže jen tak přejít po střepech pro mě není taková hračka, jak se zdá.

Vše začalo nevinnou meditací, hledáním naší uvězněné podstaty, kterou jsme z nějakého důvodu zavřeli sami před sebou, nebo ji necháváme promlouvat jen skrz úzké hrdlo láhve. Za touto znovunalezenou stránkou pak půjdeme v hlavním rituálu.

V meditaci vidím sama sebe zuboženou, ušmudlanou, v roztrhaném oblečení, bez jídla, bez světla, schoulenou v mokré cele. Je mi děsně při pohledu na tu drobnou osůbku a najednou cítím tolik soucitu, lásky a nepochopení. Tohle je mé sebevědomí, moje síla, moje záře, takovýhle ji dávám prostor ve svém životě, takhle se cítí.
Je na mě naštvaná, ale poté se na mě usměje a přijme svěží vodu, čerstvé ovoce, růžové šaty lásky a nechá se odvést z cely. Objímáme se a já ji slibuji, že už se to nestane a vysvětluji ji, jak moc je mi to líto, ona však plně chápe. Nakonec mi nasazuje třpytivou korunku a šeptá do ucha rady, moudra a pokyny.

Po skončení cítím velkou radost a vděčnost z tohoto shledání a zároveň nechápu, jak může člověk, tak důmyslně s příslibem křivé lásky popírat sám sebe. Mám ale se sebou soucit a vím, jaké vzorce to byly.

Už vím, kde tato cela leží v mém těle, má zavřená láhev. Dokážu si teď přesně spojit bolesti a pálení v této oblasti, které jsem zažívala pokaždé, když jsem se nevyjádřila a nestála za sebou.

Odhodlaně jdu smýt etikety z láhve, které představují nálepky, myšlenky a příběhy, kterých se držím. To byl teda voser, nešly vůbec dolů!
Naprosto trefně, mám sklony říkat, že chci změnu a na druhou stranu dělám kulový a leštím si své příběhy života. Nakonec jsem je ale dala všechny dolů!

Seru už na hodnou holku, co drží jazyk za zuby a neřekne „jdi do prdele“!
Kašlu na to, se každýmu zalíbit a zavděčit, jelikož pak nestojím sama za sebou.
Už se nechci schovávat, jen abych nebyla moc.
A nakonec už pro sebe chci to nejlepší, už se nespokojím s polovičatým chováním, vztahy, životem. Už ne.

S tímto rozbíjím svou láhev o kámen s naprostou přesností a neskutečnou chutí. Něco se ve těle hnulo a vyrazí mi slzy, taková úleva zbavit se mříží, špůntů a zámků.

Rozbité střepy je potřeba umýt od nečistot. Během toho omývání, vám najednou dochází, jak jsou ostré, vidíte každou špičku, která vás může pořezat, zas se mi dělá mdlo. Vše ve mně křičí „To nedám !“

Pak jsem se ale se střepy skamarádila a zjišťuji, že jsou milé, laskavé, oblé, nádherné a jejich záměr je jiný. Jsem tedy připravena.



Scházíme se v podvečer v kamenném kruhu a já slyším praskání skla pod první ženou. Chci zas zdrhnout, ale zároveň mám neskutečnou touhu to zvládnout a zkusit. Fakt je to možné?

Začíná bouře a déšť, našemu kruhu se vyhýbá, ženy déšť úspěšně drží, ale nakonec pochopíme, že voda má být součástí této chvíle a povolujeme. Atmosféra připomíná kýčové scény z filmu. Fialové mraky zdobí oblohu a blesk osvětlí ženu, která právě prochází, nebo vysloví svůj záměr. Voda se na nás řine ze všech stran, jakoby chtěla být součástí.

Stojím před skleněnou řekou a vím, že mě čeká další poprvé. Poprvé, kdy to jako projekťačka nenaplánuji, nevymyslím. Musím se odevzdat, důvěřovat svým nohám a přijmout na své cestě vše, co mě tam čeká. To je také můj cíl, takto začít žít. Netlačit řeku, která teče sama.

Dovolit si mít cestu jednoduchou, jako královna ve své síle. Proto si na svou cestu volím ženy, které jsou královnami svého života. Děkuji Lucie a Katko za vaši přítomnost.

Vykročím, nechávám nohy nacházet svou cestu, dýchám. Nadechuji důvěru a ženskou esenci dvou královen a vydechuji strach. Jak z cesty životem, tak ze střepů.

Dosedám na trůn a nechápu, bylo to tak snadné. Žádný zádrhel, žádná bolest, žádné překážky. Přichází myšlenka: „Život má svůj čas a způsoby a když mu dovolím a dovolím i sama sobě plout, doplavu lehce do cíle, bez dřiny“.

Ženy mi nasazují korunu Královny, která si dovolí mluvit a plout. A já se cítím neuvěřitelně krásně, silně, plně a vím, že už nemůžu věci dělat po staru. Ale proto jsem tady, chci je dělat jinak.

Jsem tak opojená zážitkem, že se vydávám zpět do kruhu skrz střepy, jakoby se nechumelilo. Ženy mě ale zastaví a tak zvolím mokrou trávu. Při každém kroku cítím, jak má chodidla nedostala jediné skleněné políbení.

Pozoruji celé to dění, bouřka a usměvavé ženy, které to dokázaly. Ten moment štěstí a dětské radosti z přítomného okamžiku. Nepopsatelné. Jsem vděčná, že mohu být součástí kruhu žen, které se podporují navzájem. Jedna druhou drží, když přijde strach a všechny věří jedna druhé, že to zvládne.

Zvládly. Všechny.

Jak mě pokousal vlk a já pokousala jeho

Chtěla bych se podělit o svou roční cestu při které jsem zažila, jaké to je být pokousaná psem, jaké to je chtít utéct, ale nemoci a nakonec, jak díky tomu všemu jsem objevila svou vnitřní sílu. Je to takový příběh Spidermana v holčičí verzi, tedy bez pavouků. Mě pohryzal pes a já objevila to, co každá žena hledá, svého vnitřního divokého vlka.

Příběh začíná už v březnu, ocitám se na prvním víkendu výcviku kněžek a přejeme si své první přání, prosíme oheň o transformaci a já slyším sama sebe říkat „Prosím oheň, ať je můj strach tenký, jako stéblo trávy a najdu svou vnitřní sílu“
(kdo mohl tenkrát tušit, že se to opravdu brzy vyplní).  

Již dlouho jsme s přítelem diskutovali, že bychom adoptovali psa z útulku, který by s námi chtěl šlapat po přírodě. Vždy to ale skončilo konstatováním „jo ten je hezký, ale ještě se podíváme“, „pěknej, tak tam napíšeme“, ale reálně se nic nedělo.

Až jednou, Pavel mi posílá odkaz na psa z jehož vzhledu je jasný, že to je sígr. Kouká na mě pohled „Mám vše v pí*“, má světle modré oči a srst bílo-zrzavou, neučesanou, rozcuchanou. Popisek slibuje aktivního blázna, bez zájmu o lidi a potřebou naučit základní povely.
Odepisuju „Ten vypadá jako dobrej blázen, tak se o tom pobavíme doma“, mám totiž strach, tohodle psa nechci. „Už jsem tam volal, zítra se na něj jedeme podívat“ přijde mi zpět. Je mi jasné, že když se pojedeme podívat, už nám zůstane. Seznamujeme se s Mittym, o kterém tvrdí, že má „oči duchů“.

Máme 4 dny na rozmyšlenou, pak začínají velikonoční svátky, první noc nemůžu spát, stále mám myšlenky na psa a rozhodnutí, mám noční můry a budím se v panice, druhý den mám z toho běsnění horečku, migrénu a zablokovaný krk. Svěřuju se, že si nemyslím, že je to dobrý nápad si pořídit tohodle psa, přítel to ignoruje, zamiloval se a prý to zvládneme.

Je čtvrtek večer před Velkým pátkem a my si vezeme domů špinavou kouli, která roztrhá všechny hračky, dělá si co chce a totálně nevnímá. Dobře, vnímá zašustění pytlíků s piškoty.

Já ten večer probrečím ve sprše, právě se mi zhroutil můj život, nemůžu jen tak koupit letenky a odjet, nemůžu se odstěhovat na půl roku do Indonésie, nemůžeme jen tak cokoliv, tak totiž vypadal můj život doposud.

Pak přijde série pokousání mého přítele, do krve, kamkoliv a s velkou vervou, stále ale jedeme pozitivní výchovu a přisuzujeme to jeho minulosti. Jelikož mě Mitty respektuje víc, stávám se koordinátorkou mezi něma a celou dobu nabádám, co vše Pavel dělá špatně, vede to samozřejmě k několika hádkám, vyčítáním a slovům „já toho psa nechtěla“, „rozhoduju se mezi tebou a psem“ atd.

Pak přijde den, můj svátek, červen, já jako obvykle okřikuji Mittyho a on na mě vycení zuby, nic nového, zařvu, chytnu jej za obojek a najednou nevnímám nic, můj celý mozek se smrskne na jedno slovo „Au au au au“ a jednu reakci „Uteč!“.
Periferně vidím, jak mě má rodina jde vysvobodit, Mitty pustí a já jsem v šoku. Brečím a brečím. Ne protože to bolí, brečím za to celé, za to, že jsme ho adoptovali, za to, že ho neumíme vychovat, za to, že to museli vidět moji rodiče a cokoliv, co za tu dobu bylo nashromážděno.

Mám jasno, ten pes jde z domu, ať si myslí, kdo chce, co chce, já to vzdávám. Další hádky s přítelem, kterému se to přeci stalo víckrát a žije. Voláme do útulku, ale nemají místo a jsou na nás naštvaní. Verdikt zní „musíte si ho nechat minimálně měsíc a ještě navštívíte naši odbornici na převýchovu, poradí vám“. Totálně naštvaná pokládám hovor a začíná nám tichá domácnost, kde okolo sebe všichni 3 chodíme po špičkách a čekáme, kdo koho pokouše dřív.

Pak přišel totální zvrat naděje, slečna Denisa, hubená blondýnka s úsměvem, která má smečku 160ti agresivních psů a stovky úspěšně převychovaných v domovech. Vysmála se nám, řekla, že to není nic těžkého a dala nám cenné rady. Diagnóza zněla, Mitty si myslí, že je nádherný nepřekonatelný alfasamec. Léčba, stačí sesadit z hierarchie. Jak? Poprat se s ním a přivést na hranici smrti.

Jako vážně? Já? 7let jsem vegetariánka, podporuji kdejaké spolky proti týrání zvířat a teď mám jedno doma šikanovat, rvát se s ním a škrtit?
Já 50ti kilové děvče s hlavou v oblacích jsem tedy nervózně čekala na útok ještě několik týdnů.

A pak tu byl ten den, konec prázdnin, cení na mě zuby, mě buší srdce, ale vím, že musím. Chytím ho, vyrazí proti mé ruce a nějakým zázrakem se ze mě stává na teď a ještě dalších pár akcí Hulk, ani nevím jak, pes leží pode mnou a já ho škrtím.

Totálně se vzteká, vrčí a z huby mu jde pěna. Nadávám, jak jen nejlíp to umím, vrčím, jak jen nejlíp umím a furt ne a ne se vzdát. Začínám být unavená, vzpomenu si na radu a kousnu psa do ucha, ten využije mé slabé kontroly a kousne mě taky, taky do ucha.

Brečím, zase, jen do toho škrtím psa, po krku se mi řine krev z ucha a začínám fakt běsnit, přitlačím. Po 5ti minutách povolí, vzdá se, olízne a akceptuje mou dominanci. Já ještě brečící z toho, co jsem musela udělat živé bytosti, roztřesená z té fyzické síly, chytnu vodítko a jdeme to rozchodit, jako by se nechumelilo.

A jelikož Mitty je oříšek, ještě další dva měsíce jsme jej museli přišpendlit o stěnu auta v kempu, zalehnout na pláži na dovolené, nebo v kanceláři před slečnou čekající na pohovor, byly to těžké dny, pro všechny, ale věřili jsme.

A já za tu dobu jsem si všimla jedné věci, stávám se bojovnější, nezastraší mě cenění zubů ani psů, ani lidí, mám myšlenku „Bojuj!“.

Pochopila jsem, že postavit se za sebe a nastavit hranici, byť nepříjemným způsobem má smysl, neutíkat od problémů a společně je zvládnout je základní motor partnerství a nakonec, že pes je nejspokojenější, když má vůdce.

A pak tu byl poslední víkend mého výcviku, listopad, zasvěcení kněžky, tedy ženy, co stojí ve své síle. Měla jsem strach, chtěla jsem utéct a nevstoupit do té místnosti ze které vyjdu jiná. Pustila jsem kliku dveří a chtěla to vzdát. Byla to tichá tmavá noc, když v tom začali vít a štěkat psi z celé vesnice a já ucítila svého vnitřního vlka, který se nevzdá. Chytla jsem za kliku a šla se rvát.

Jak to dopadlo? Dneska ráno mě vzbudí packy na kraji polštáře, koukají na mě láskyplně dvě modré oči, které chtějí žít. Mitty mi olízne tvář a stočí se mi do klubíčka před tělem, obejmu ho a dám pusu, je to hodný kluk.