Máš ji krásnou . . .

Rituální odlitek jóny

Celý můj příběh k odlitku mé jóny, přijetí sebe sama, samotném rituálu a mnohem více .

Je středa večer a já přijíždím s ostatníma kněžkama na Healing Festival, kde budeme po 4 dny držet prostor v teepee, Chrámu Bohyně. Budou zde probíhat ženské kruhy, rituály a večerní ceremonie. Na recepci si beru program přednášek a seminářů celého festivalu, nebudu totiž přítomná na všech kruzích a tak i já se můžu sem tam účastnit.

A pak to vidím, neděle odpoledne „Máš ji krásnou – odlitek jóny“ hned je mi jasné, že tam musím jít, to je skládačka do puzzlíků mého života. To že existují odlitky jsme probírali již před půl rokem u předporodního rituálu a já tenkrát prohlásila, že odlitek nutně potřebuji a že zorganizuji kruh na kterém si s ženami odlitek uděláme. Celé to ale ztroskotalo na tom, že jsme nemohli najít přírodní materiál na „negativ odlitku“. Pak jsem si říkala, že si nechám udělat odlitek ke 30tinám a představovala jak se bude vyjímat v ložnici v našem novém baráčku. Děkuji vesmíre, odlitek si můžu udělat na krásném místě se stejně naladěnými ženami a ještě zdarma.

Jenže, má to háček, je potřeba se registrovat ve „Stanu léčení“ a pouze ve dvojici, jednotlivce nepřijímají. Oznamuji to v kruhu kněžek a žádnou to neláká, sakra. Mému klidu ani nepřidá informace, že kamarádka je již registrovaná se svým přítelem od dnešního odpoledne.
Panika! Bude plno, nestihnu se včas zarezervovat a nemám dvojici! Odlitek mi pomyslně mizí před očima… Jenže já se nevzdávám, takže ten večer potkávám spoustu cizích lidí a ptám se na účast na odlitku. Nikdo nemá zájem a aby toho nebylo málo „Stan léčení“ je k nenalezení, není na plánku a nikdo o něm neslyšel.

Je čtvrtek a já stále hledám parťačku, ani ťuk ani bzuk. Nakonec jedna žena z našeho kruhu začne váhat, ale cítím její strach, váhavost a ačkoliv ji to přijde jako dobrý úlet a ideální dárek pro manžela, je tu malá šance, že to vyjde. Naděje ale umírá jako poslední a tak si dáváme čas na rozmyšlenou.

Je sobota, spoluvedu milenkovský kruh a má poslední naděje, si to rozmyslela. Prý by to nedala a už ji to přijde moc. Ach jo. Končíme nádherný nabitý a jiskřivý kruh a v tu chvilku mi přilétne „Zeptej se teď, ženy přišly na milenku, to je podobná tématika“ Ajoo!

„Ženy, chce jít se mnou někdo na odlitek své vlastní jóny v neděli?“

„Jáá“ málem vyskočí nádherná blondýnka s modrýma očima, vím, že to je ona.

„Já“ přidá se tmavovláska a další.

Volím pomněnkové oči, které byly sebejisté, nadšené a známé. Procházíme registrací online a mají ještě volno!

Je neděle, odpoledne mě čeká rituální odlitek a já jsem už od rána v procesu. Spím až do 10ti, nesnídám, nemám chuť a pobrečím si na kruhu, který vedou mé krásné kamarádky. Máme téma transformace, smrti, znovuzrození, změn a kroky k novému já. Oběd mi nechutná a jsem nervózní. Vůbec nevím co mě čeká. Nevím jak rituál bude probíhat, co si mám vzít s sebou, kde se stihnu osprchovat?

Nechávám to tak a jen jsem, jsem tak mimo, že i zapomenu, že jsme měli s Pomněnkou sraz. Omlouvám se a rychle vyrážím.

Je nás fakt hodně, stojíme před stanem a povídáme si, samé krásné otevřené ženy. Mám pocit, že budu brečet už teď. Přichází sdílení každé z nás, proč jsme tu? Vím, jak je sdílení a otevření léčivé a tak jdu do toho naplno. Přiznávám, že jsem se začala v pubertě schovávat před zraky ostatních žen, že mě dlouhou dobu trápilo, že vypadá jinak než ty z časopisů a že jde jen o ženy, ty umí být zákeřné. Samotnou mě překvapuje, kolik tam toho ještě je, po vší práci a cvičení, ale nechávám to tak, vím, že přijetí je důležité a rezistence mi brání v další komunikaci se svým tělem a se studnicí moudrosti, která se skrývá právě v našem lůně.

No a pak už je tu samotný rituál, celé to začíná tantrickým dotekovým cvičením, aby se na sebe dvojice naladila a zvykla si na jemné intimní doteky. A to jak ve stoje, tak v leže na zádech. Tady bylo zajímavé pozorovat své ženské tělo, které dost často v pozici „na zádech s nohama od sebe“ očekává silné doteky, nátlak, průnik. Klepou se mi nohy a hůř se mi uvolňuje. Pomněnka je ale skvělá průvodkyně a vše bylo pomalé, jemné a ve správném načasování. Pak přichází k prvnímu odhalení těla otevřením sarongu, velmi důležitý bod celého procesu. Co mi běží hlavou, když mě někdo vidí? A co mi běží hlavou, když mě někdo maže kokosovým olejem všude? Pak už přichází samotné praktické odlití, první odlitek „negativ“ se vytvoří pomocí gelu. Jéé ten byl taak studený a probudil celé mé bytí. Zasmály jsme se a od této chvíle se atmosféra změnila, cítila jsme se jako dívka, kdy kamarádky jsou spolu v totálním otevření, pečují o sebe a vše je v pořádku.

Co mi běží hlavou, když mě někdo vidí? A co mi běží hlavou, když mě někdo maže kokosovým olejem všude?

Ačkoliv jsem na rituály a nahotu v nich zvyklá a vím, jak silné mohou být, tohle mě úplně vzalo. Ta důvěra a intimita se kterou jsme do toho šly a která tvořila bublinu okolo nás. Ty láskyplné léčivé doteky jiné ženy, podporující pohledy, když jsem si nebyla jistá a otevřela oči. A  nakonec plné přijetí ve své (ne)dokonalosti. V přechodových rituálech je jen na vás, jak hluboko půjdete, jak moc se odkryjete, ale toto fyzické odkrytí prostě je, bez příkras, syrové, přesně takové jako jé. A být viděna v této své syrovosti, intimitě, zranitelnosti jinou ženou je síla.

Během toho, co negativ schnul jsem se začala cítit nepříjemně. Přestala jsme svou jóny cítit, vše byl jeden velký těžký bác, přestala tudy proudit energie a já se cítila odpojená, pohřbená, v tu chvíli mi došlo, že bych dala cokoliv za jakoukoliv jóny, hlavně aby tam byla!
Samotné sloupnutí odlitku bylo opravdu jako znovuzrození, šimralo to, bylo to příjemné a ještě se u toho na mě smály dvě ženy. Och jaká krása se zas cítit volná, moc dýchat, načítat informace a jen být.

Čekala jsem, že „negativ“ jen vylijeme sádrou, ta ztuhne a půjdeme domů. Jak jsem se mýlila, bylo potřeba svou formu natírat sádrovou vodou donekonečna, než vznikla samotná sádrová vrstva. Byl to dlouhý proces u kterého jsme si povídaly a ztratily pojem o čase.

Nejvíc jsme se bála samotného odlitku, my ženy nemáme možnost se na svou jóny podívat pořádně, buď jen v zrcadle, nebo zespoda zrcátkem, ale nikdy ne vcelku a ve 3D. Ježiš mě se nebude líbit, znělo mi furt v duchu. A pak je tu ten moment, kdy sloupávám gelový negativ a kouká na mě v celé své kráse, velebnosti a šťavnatosti.

„Tyjo ta je nádherná“ vydávám ze sebe celá překvapená a nemůžu to pochopit.

Beru si svou jóny domů a chodím se na ni dívat každý den a každý den nemůžu uvěřit že tu mám já, takovou kočku. Dávám si velký pozor, aby se ji nic nestalo, tak moc je důležitá.

Obrousila jsem hrany odlitku a natřela jej celý na zlato, je to teď modla mé dokonalosti. A já se těším ze svého těla.

A jak to máš se svou jóny ty?
Šla bys na odlitek?

Radost na louce

Kouzla a magie menstruační krve

Miluju tyto kouzla, jelikož mi dává smysl zachovávat hlavní myšlenku věcí, u krve je to nenaplněný potenciál tvoření života, který tak může být přetransformován do tvoření něčeho jiného. Ať jde o obrazy, výživu pro zemi a květiny, pro tvoření naší reality nebo tvoření vztahu.


Když se vrátím ale úplně na začátek, jde především prvotně o přijetí menstruace a krve jako takové. Nejsme schopni ucítit její kouzla, dokud neuctíme celý proces, dokud nepřijmeme menstruaci jako součást našeho života, jako daru našeho života. Do té doby nám práce s krví bude především ukazovat, jak moc se ještě tomuto tématu a procesu bráníme. Vše má ale svůj čas a to co někomu může přijít úplně ujeté, pro jiného může být „posvátná rutina“.

Proč je menstruační krev tak „kouzelná“?

  • Krev je symbolem života a smrti, je to příznak, že žena je plodná a může uvnitř ní vznikat život, je to ale i vůně smrti, která každý měsíc odnáší nenaplněný potenciál. Díky ženské cykličnosti může žena prožívat svou vlastní malou smrt, může odložit témata, které již nechce dál nést. Věřím a cítím, že každý cyklus má své téma, více jsem se o tom rozepsala v tomto článku. Prací s menstruační krví se tam můžeme více napojit samy na sebe, poznat své téma do hloubky a opravdu jej nechat vědomě odejít. Nebo se naopak napojit na témata, která je potřeba podpořit.
  • Menstruační krev je také vysoce vibrační a díky ni se lehce naladíme na flow života. Je dokonce dokázané, že menstruující ženy se nacházejí v meditativním stavu. Žena je tak ve stavu, kdy má okolo sebe velmi duchovní energii, v tomto čase jakoby přeprogramovávala celý svět okolo. Tedy při rituálu, kde se použije krev dochází okamžitě k přilákání modliteb zpět, rychlého vyslyšení a zhmotnění. Více se o tom rozepíši u jednotlivých možností využití krve.
  • V neposlední řadě, s menstruační krví odchází i vajíčko, které mělo být oplodněno a z něj měl vzniknout život, člověk. Umíte si představit, jaké prospěšné látky se v tomto koktejlu nachází?

Malování menstruační krví

Jde o krásný proces propojení se s tématy, ať už s těmi, které právě odchází a chceme podpořit jeho vědomý odchod, nebo s těmi, které chceme manifestovat. U odcházejících témat mám ráda myšlenku, že téma, které by normálně skončilo v odpadu se může zhmotnit do obrazu. Vzdávám tématu tak prostor, aby se naposledy plně mohl ukázat a odejít.

Úplně jiná energie je však u malování tématu, které chceme, aby se do budoucna naplnilo. Využíváme tak vysoké vibrace a síly krve, držíme myšlenku a tvoříme. Jde o vcelku dlouhý proces malování, je tu dostatek času si s tématem posedět a „vmalovat“ si jej do vědomí tak, abychom jej přilákali do dalších dní, věřím že kouzelná síla této tekutiny má také za následek brzké zhmotnění.
Upřímně se ale také bavím, když mi lidé chválí obrazy „krásné, úplně září“, „hezké, je to takový jiný obraz než znám“ a poté přijde ta otázka „proč používáš jen červenou?“ no a nakonec pohoršení „To bych si teda nikdy nevystavila“ „No jako je to hezky nakreslený, ale barvou by to bylo lepší“. Jiné to oceňují a chtějí odkoupit.

Domácí květiny milují naši krev

Ta logika mě fascinuje každý měsíc, květiny potřebují dodávat živiny a hnojit 1x měsíčně, má menstruace je 1x měsíčně, no tak snad jasné řešení ne? Nejen, že naše květiny pak bují jak nikdy, jsou opravdu vděčné, milují to. Možná to zní ujetě, ale začnou si s vámi povídat, dojde k propojení a víte přesně, co jim je, co jim chybí a naopak co jim dělá dobře.
Z praktického hlediska jsem ráda, že jim nemusím dávat chemii i když po té taky někdy sáhnu a dál, né vždy se mi chce tvořit, nebo nemám prostor pro rituál. Jsem tak ráda, že někdo může mít užitek ze zdánlivého odpadu.

Třetí oko, rituály a meditace

S tímhle si ještě zahrávám, není to má častá praxe. Ale zjistila jsem, že může dojít k posílení intuice a vědomí pomocí krve, taktéž díky vysoké vibraci a spojení se s tímto darem. Sama vnímám, že mě to převede do atmosféry, jaká se vytvoří při rituálu, nebo dlouhou meditací. Jakoby se rozsvítila žárovka a člověk viděl a cítil jasněji. Může začít tam, kde obvykle končí a věřím, že díky tomu právě dokážeme zachytit i jiné zprávy během rituálu. Naše intuice a vnímání je prostě vyšší.

Krví můžeš požehnat svým soškám na oltář, svým deníkům, šatům, které mají být „vidět“, sobě, místům, rostlinám, domovu, čemukoliv. Proč si světit a navibrovávat vodu, když ta nejcennější odchází z tebe.

Odevzdání krve Zemi

Možná nejjednodušší ze všech možností využití, navrátit Zemi krev, která ji s radostí přijme. Zdánlivě nejobyčejnější, ale také nejdůležitější metoda. Naše Země, kromě toho, že s radostí přijme to, co my potřebujeme pustit, dokáže nádherně přetransformovat a využít.

Z energetické roviny je potřeba, ale ženy svou esenci zanechávali zemi, pomáhali ji léčit, zvyšovali její energii, kterou třeba někdy bude vnímat i okolní svět. Kdysi dávno byly všechny menstuující ženy vítány, aby na polích chodily, v zimě sáňkovali a roznášeli své „kouzlo“ a živiny Zemi a požehnali tak další úrodě, klíčícímu životu v semínkách, jak symbolické.
Z čistě osobního hlediska může při rituálu návratu krve do země, dojít ke krásnému propojení, souladu mezi námi, jako připomínku života, cykličnosti, smrti. Spojení mezi cykly v nás a v přírodě. Naladění se na dary, které nám dává Země a které dokážeme dát my, ženy za podpory našich mužů.

Sex v času menstruace

No je něco více tvořivého než sex? Je něco více meditačního, manifestačního a kouzelnějšího než menstruace? Kromě toho, že je čas, kdy pár se může opravdu hluboce sblížit, procítit jejich intimitu a lásku, můžeme tvořit. Když to velmi zjednoduším, z ženy se tak stává vynikající vysílač, je v klidu, nemá rozlítanou mysl, nic ji nevyruší, udrží záměr uvnitř sebe. Ten potom může vyslat spolu s nakumulovanou energií páru. A Tadá, magic is happening.

Mini kouzla běžného života

Miluju tu změnu atmosféry, přístupu a konverzace, když žena přizná, že právě menstruuje. Jakoby se vše změkčilo, ona sama si může oddechnout, že je již viděna ve stavu v jakém zrovna je. Pokud je okolí „vzdělané“ ví, že ji má maximálně ulehčit, odlehčit a zjemnit.
Nedokážu si také nepovšimnout, jak mezi ženami to vytváří jakýsi „kamarádský přístup“, otevřou se témata, která ženy sblíží, všem se rozsvítí kontrolky pečovatelka, empatická a milá žena a všichni mají soucit s nedokonalostmi.
Nádherný je také fakt, že v tomto stavu „vidíme pod pokličku“, dokážeme více cítit, kdo jaký je, jaké má úmysly, co si opravdu myslí a jak vše funguje doopravdy.

Pleťová maska

Motá se to ve stejné logice, živiny, vibrace, užitek a přijetí. Zde ale opravdu vnímám potřebu totálního přijetí krve, naprostou surovou konfrontaci, která zanechává fyzicky krásně zářivou pleť. Jde o hodně kontroverzní metodu a sama si k ni ještě buduju cestu. Staré mýty tvrdí, že po užití dojde k omlazení tváře případně těla, všichni známe příběh Bathory.

Starobylé rady, které hraničí s černou magií, pokud o tom muž neví, přikládám jen jako zajímavost, nikoliv pro inspiraci

  • Cizí žena, kterou by si přivedl tvůj muž se bude cítit nesvá ve tvém domě, jelikož pracuješ energeticky se svým prostorem a „ohraničuješ“ si jej svou krví. (to je ok)
  • Pokud chceš, aby byl tvůj milý jen tvůj, dej mu kapku do čaje, kafe, když vaříš jídlo nebo si dopřej orální sex.
  • Pokud chceš, aby o tebe nějaký mladík jevil zájem, podstrč mu něco se svou krví (esencí, feromony) začne tak jevit o tebe zájem. (vryješ se mu do těla, vědomí)

Praktické tipy a triky

  • Zohledňuj způsob sběru své krve, ne všechny jsou vhodné pro výčet využítí. Např. na obličej si nedávej krev, která již přišla do kontaktu se vzduchem a mohlo dojít k oxydaci a rozmnožení bakterií atd.
  • Zohledňuj výběr pomůcek, komplexní přístup ti pomůže s napojením na přírodu. Musíš ji ale mít jako prioritu ve všem a nehýřit odpadem za pomůcky.
  • Krev, která je den odleželá je více pigmentová, než ta čerstvá.
  • Dělej jen to, co ti přijde přirozené, nedělej nikdy nic jen protože bys měla, nebo že je to in.
Můj osobní rituál Darování krve Zemi

Jake je téma tvé menstruace?

Posledních pár let si se svou menstruací povídám a ona mi každý měsíc připomíná, co je potřeba pustit, jaká jsem na sebe byla a kde jsem šla přes sebe.

Ukazuje mi hloubku témat, které společně pouštíme z těla.

Někdy je jemná, milá a společně si vychutnáváme kochající se jízdu na rudé řece. Je plná květin, lidí, které jsme potkaly, úsměvů a vše plyne jak ve zpomaleném filmu. Můj úkol je jen nasednout do kanoe, uklidnit se a pozorovat, naslouchat a dělat věci vědomě, pomalu a prioritizovat, co je opravdu nutné a co počká. A s díky plout dál.

Jindy máme spolu hádku, někdy prostě buší na dveře a křičí že už jsme 2dny měly být na projížďce řekou a jestli si jako myslím, že na mě bude čekat.?! Někdy je trpělivá a milosrdná a nechá mě dopospíchat s prací a životem kolem.

Někdy má ale páčidlo, vykopne dveře a hodí mě do řeky. Ta je ale plná kamenů. Kamenů které nechci vidět, těch na které se neumím s klidem podívat.

Tak teda sem tam narazím na kámen, který je potřeba z mého těla odvalit pro další plynulé jízdy. To pak někdy končí brekem v klubíčku na zemi, třebas i v kanceláři.

Proč sakra nemáme 12sickdayů navíc?!
No nic.

Takže má řeka je někdy bouřlivá, ukazuje mi staré vzpomínky, zážitky, milované i nemilované osoby a bere mě do světů, které mi šeptají, jaké je mé téma.

Často se opakují, někdy mě překvapí. Záleží i na práci, kterou jsem za celý měsíc na sobě udělala. Jak jsem se o sebe a své tělo starala. Koho jsem potkala a co jsem se naučila. To jsou vše faktory, které s tím hýbou. 

Je to jak v kině, kde se vám přehrává film. Někdy dáváme sbohem bývalým milencům, sexuálním zážitkům, někdy si přehráváme tutoriál péče o tělo, jindy mám výuku hranic své osobnosti. Rády si ale pouštíme film „tvůj měsíc a co se v něm stalo“.
Stává se však, že si vzpomenu na bolavé potraty žen a je potřeba to pustit i za ostatní, na nenávist žen vůči mužům, na zážitky z minulosti nebo na bolest, která tu je s každou přírodní katastrofou. Častokrát si ale přehráváme software z Kristyna 1.0 na Kristyna 2.0, to dá taky zabrat. Vzorce, myšlenky, dosavadní život a priority se mění na základě důležitých uvědomění a nastavení Ze(mě).

Nikdy projížďka řekou není stejná, nikdy ani nebude, můžete se na ni připravit, ovlivnit sebe, přivítat ji s otevřenou náručí, ale nikdy nevíte o čem si bude chtít povídat tentokrát. A může to být klasický chit-chat, těžká filozofie, témata která milujete ale i ta, která jsou těžká.

Ať už je to jakkoliv, jisté je, že to bude zase jízda a je potřeba hoodně čaje. 

Každopádně je to velká učitelka a já jsem ráda, že mi někdo (já) připomíná, jak je to se světem doopravdy, jak je to se mnou doopravdy a nenechá mě žít v iluzi. To je ten největší dar.

Můj vztah a rozmluva začala po „Rituálu Menarche“, tedy oslavě „první“ menstruace, který naváže spojení, žena přijme svůj cyklus jako dar a zahodí veškeré negativní asociace, které slýchávala. Díky tomu se žena zbaví pravidelných bolestí, pocitu, že je s ní zas „něco špatně“ a přijme menstruaci, jako nedílnou část sebe.
Cena a více o rituálu zde.

Co mě naučila Smrt a hřbitovy?

Je Samhain a já nemám chuť dělat oltáře a rituály, nutí mě to sepsat svůj vztah ke smrti a hřbitovům. Jaký vliv má mé narození na toto téma? Jak jsem se vypořádala s vlastní smrtí a nakonec, co mě naučili hroby, hřbitovy a smrt?

Vše začíná už mým narozením, rodím se s životním číslem 13, podle tarotu je to Smrt, transformace, podsvětí, temné období štíra. Možná proto se tolik lidí bojí 13cky?

13tka mi dává do vínku radost ze změn, schopnost „vyčmuchat“ pravdu až na dřeň kostí, přesně prohlédnout člověka, umět mu pomoci, ale taky velmi ublížit. A nakonec zálibu ve všem divném, tabu, nekonvenčním a zvláštní fascinaci lidmi na okraji společnosti.

Další věcí je také blízkost se záhrobím, smrtí a těmi, co odešli. Jako malá jsem prý byla uřvané dítě, až na jedno místo. Mamka se mnou tak denně trávila 3 hodiny procházkou po hřbitovech, bylo to jediné místo, kde jsem se ztišila a usnula.
Jako starší jsem stále vyžadovala návštěvu Olšanských hřbitovů, kde jsem byla fascinována kamennými hroby, břečťanem, hrobkami a jmény všech těch lidí. To mi zůstalo dodnes.

Nikdy to však neznamenalo, že se smrti nebojím. Tohoto tématu jsem se dotkla v 18ti, měla jsem čerstvě řidičák a sem tam mě navštívily myšlenky a obrazy. Myšlenky na svou vlastní smrt v autě, byl to tak reálný pocit, že jsem probrečela pár cest. Věděla jsem, že to přijde, jen nevíte kdy a to je to děsivé.
A pak jsem jednou jela domů, jakoby mi někdo pošeptal „až umřeš, narostou ti krásná obří křídla“, v tu chvíli jsem je i cítila a viděla. Byla nádherná, bílá, andělsky vypadající, cítila jsem se tááák dobře a klidně. Ten moment změnil můj strach ze smrti na klidné vděčné vyčkávání.

Pak běžely léta, kdy jsem milovala černé kočky, pátky 13tého, večerní procházky na hřbitovech, rozdmýchávat téma smrti v rodině a v konverzacích, hřbitovy a smrt se tak staly symbolikou v mém životě. Jednu z nich si pamatuji doteď.

Jsem pozvaná na večeři ke svému, nyní už příteli, vůbec nechápu, proč tam jedu, co od toho jako očekáváme, celý je to trapný. Jedu v tramvaji č. 13 zastávkami „Mezi hřbitovy“ „Vinohradské hřbitovy“ a vystupuji na „Krematorium Strašnice“. Dodnes zde bydlíme.

Dává mi to možnost jít na hřbitov pokaždé, když se cítím zavalená, nevyvážená, nespokojená a nevděčná. To kouzlo přijde ihned, jen co mě hřbitov „pohltí“, cítím klid, vděčnost za svůj život, neuvěřitelnou moudrost a sílu.

Už vím, proč tolik miluju hřbitovy, ta tenká hranice mezi životem a smrtí mění člověku priority, problémy mění v malichernosti, zdánlivě důležité v nicotnost, a důležité v dar a vděčnost.

Cítím, jak kdyby se člověk oklepal ze všech nálepek, myšlenek, společnosti a zůstal tam sám, přesně takový jaký je. Se svou podstatou, dary, životem svlečeným do posledního pozlátka.

Je to fyzické místo, které nás symbolicky spojí s neviditelnou sférou, tím jemným moudrým světem, který dokážeme jenom cítit a nevidět.


Na náhrobcích vidím jména a představuji si jejich životy, jaké byly? Co by udělali dnes jinak? Co by nám chtěli říct? Co se od nich můžeme naučit?

A někdy, když je člověk tišší, mu to pošeptají . . .

Krásný Samhain ! Dejte vědět, jaký vztah máte vy?

Rituál – Chození po střepech

Pokračuji s dvouletým výcvikem Kněžky a čekal mě první víkend ze čtyř elementů. Téma vody a s ním rituál chození po střepech. O tématu vody a kolik toho odnesla z mého života se rozepíši až jindy, dnes jsem schopna sepsat, co se dělo v průběhu rituálu, který trval celý den.

Znění bylo jednoduché, přivezu si skleněnou láhev, tu roztřískám a pak projdu po střepech.

Nojo, jenže já mám celý život strach z ostrých předmětů, omdlívám při pomyšlení na bolest, kterou umí způsobit a mé tělo tu bolest opravdu prožívá fyzicky v malé formě. Jsem přesvědčena a mám živou vzpomínku na minulý život, která způsobuje tento strach a panickou hrůzu. Takže jen tak přejít po střepech pro mě není taková hračka, jak se zdá.

Vše začalo nevinnou meditací, hledáním naší uvězněné podstaty, kterou jsme z nějakého důvodu zavřeli sami před sebou, nebo ji necháváme promlouvat jen skrz úzké hrdlo láhve. Za touto znovunalezenou stránkou pak půjdeme v hlavním rituálu.

V meditaci vidím sama sebe zuboženou, ušmudlanou, v roztrhaném oblečení, bez jídla, bez světla, schoulenou v mokré cele. Je mi děsně při pohledu na tu drobnou osůbku a najednou cítím tolik soucitu, lásky a nepochopení. Tohle je mé sebevědomí, moje síla, moje záře, takovýhle ji dávám prostor ve svém životě, takhle se cítí.
Je na mě naštvaná, ale poté se na mě usměje a přijme svěží vodu, čerstvé ovoce, růžové šaty lásky a nechá se odvést z cely. Objímáme se a já ji slibuji, že už se to nestane a vysvětluji ji, jak moc je mi to líto, ona však plně chápe. Nakonec mi nasazuje třpytivou korunku a šeptá do ucha rady, moudra a pokyny.

Po skončení cítím velkou radost a vděčnost z tohoto shledání a zároveň nechápu, jak může člověk, tak důmyslně s příslibem křivé lásky popírat sám sebe. Mám ale se sebou soucit a vím, jaké vzorce to byly.

Už vím, kde tato cela leží v mém těle, má zavřená láhev. Dokážu si teď přesně spojit bolesti a pálení v této oblasti, které jsem zažívala pokaždé, když jsem se nevyjádřila a nestála za sebou.

Odhodlaně jdu smýt etikety z láhve, které představují nálepky, myšlenky a příběhy, kterých se držím. To byl teda voser, nešly vůbec dolů!
Naprosto trefně, mám sklony říkat, že chci změnu a na druhou stranu dělám kulový a leštím si své příběhy života. Nakonec jsem je ale dala všechny dolů!

Seru už na hodnou holku, co drží jazyk za zuby a neřekne „jdi do prdele“!
Kašlu na to, se každýmu zalíbit a zavděčit, jelikož pak nestojím sama za sebou.
Už se nechci schovávat, jen abych nebyla moc.
A nakonec už pro sebe chci to nejlepší, už se nespokojím s polovičatým chováním, vztahy, životem. Už ne.

S tímto rozbíjím svou láhev o kámen s naprostou přesností a neskutečnou chutí. Něco se ve těle hnulo a vyrazí mi slzy, taková úleva zbavit se mříží, špůntů a zámků.

Rozbité střepy je potřeba umýt od nečistot. Během toho omývání, vám najednou dochází, jak jsou ostré, vidíte každou špičku, která vás může pořezat, zas se mi dělá mdlo. Vše ve mně křičí „To nedám !“

Pak jsem se ale se střepy skamarádila a zjišťuji, že jsou milé, laskavé, oblé, nádherné a jejich záměr je jiný. Jsem tedy připravena.



Scházíme se v podvečer v kamenném kruhu a já slyším praskání skla pod první ženou. Chci zas zdrhnout, ale zároveň mám neskutečnou touhu to zvládnout a zkusit. Fakt je to možné?

Začíná bouře a déšť, našemu kruhu se vyhýbá, ženy déšť úspěšně drží, ale nakonec pochopíme, že voda má být součástí této chvíle a povolujeme. Atmosféra připomíná kýčové scény z filmu. Fialové mraky zdobí oblohu a blesk osvětlí ženu, která právě prochází, nebo vysloví svůj záměr. Voda se na nás řine ze všech stran, jakoby chtěla být součástí.

Stojím před skleněnou řekou a vím, že mě čeká další poprvé. Poprvé, kdy to jako projekťačka nenaplánuji, nevymyslím. Musím se odevzdat, důvěřovat svým nohám a přijmout na své cestě vše, co mě tam čeká. To je také můj cíl, takto začít žít. Netlačit řeku, která teče sama.

Dovolit si mít cestu jednoduchou, jako královna ve své síle. Proto si na svou cestu volím ženy, které jsou královnami svého života. Děkuji Lucie a Katko za vaši přítomnost.

Vykročím, nechávám nohy nacházet svou cestu, dýchám. Nadechuji důvěru a ženskou esenci dvou královen a vydechuji strach. Jak z cesty životem, tak ze střepů.

Dosedám na trůn a nechápu, bylo to tak snadné. Žádný zádrhel, žádná bolest, žádné překážky. Přichází myšlenka: „Život má svůj čas a způsoby a když mu dovolím a dovolím i sama sobě plout, doplavu lehce do cíle, bez dřiny“.

Ženy mi nasazují korunu Královny, která si dovolí mluvit a plout. A já se cítím neuvěřitelně krásně, silně, plně a vím, že už nemůžu věci dělat po staru. Ale proto jsem tady, chci je dělat jinak.

Jsem tak opojená zážitkem, že se vydávám zpět do kruhu skrz střepy, jakoby se nechumelilo. Ženy mě ale zastaví a tak zvolím mokrou trávu. Při každém kroku cítím, jak má chodidla nedostala jediné skleněné políbení.

Pozoruji celé to dění, bouřka a usměvavé ženy, které to dokázaly. Ten moment štěstí a dětské radosti z přítomného okamžiku. Nepopsatelné. Jsem vděčná, že mohu být součástí kruhu žen, které se podporují navzájem. Jedna druhou drží, když přijde strach a všechny věří jedna druhé, že to zvládne.

Zvládly. Všechny.

Těžké časy

Jsou časy, kdy překryje tě tma,
tvá zem jistoty se propadla,
časy, kdy ležíš hluboko pohřbená,
vydrž drahá, buď změně oddaná.

Rozpadlý Domeček z karet iluze života,
překopat svůj svět je teď tvá potřeba.
Vydrž, světlo radosti brzy se vrátí,
šeď dnů tvých nádech pak ztratí.

Vydrž má milá, jdi stále dál,
vím, kdekdo by se už bál.
Ty však vstaň a zkus to zase,
bolest a smutek zmizí v čase.

Máš právo smutnit, brečet a chvíli stát,
jsem tu s tebou a tak bude napořád.
Vydrž, to život se ti mění k lásce,
krůčky vpřed dělej třebas i třasce.

Dej si čas a sleduj svoje dění,
uvidíš, k lepšímu vše se změní.
Doufej milá a věř sama sobě,
a pak vítej svět v nové podobě!

Podivínka

Tajuplný les touhy



Jako Eva na kraji lesa poznání,
čekáš, zda tě někdo zachrání.
Nevinná, slušná, ta hodná holka,
ne! To ne! nasucho jsi polkla.

V těle budí se ti cosi,
dýcháš a projíždíš vlasy.
Držíš kontrolu, ruce v pěst,
Jó holka, tomu se říká neřest. .

Otevřeš oči, běžíš do toho lesa,
padají svršky, ubnažuješ prsa,
cachtáš se v potoce touhy nahá,
přišla k tobě nálada hravá. .

Kroutíš svým tělem jako had,
po životě už máš hlad,
něco je v tobě a chce to ven,
živočišný pud a vlčí vjem. .

Cítíš pnutí, volání, ten zápach,
tak moc chceš, vzdycháš ách,
zápach vlhké hlíny, nočního lesa dech,
nahé tělo a okolo jen mech.

Tvé tělo je hadem, co se kroutí,
všechny hodné holky se v tobě hroutí.
Oddáváš se, nemyslíš, nemůžeš jinak,
tvé tělo napnuté, čeká na omak. .

Stáváš se hadem, stáváš se obětí hladu,
konečně, tak ráda, ách, zakláníš svou hlavu.

Podivinka

Jak mě pokousal vlk a já pokousala jeho

Chtěla bych se podělit o svou roční cestu při které jsem zažila, jaké to je být pokousaná psem, jaké to je chtít utéct, ale nemoci a nakonec, jak díky tomu všemu jsem objevila svou vnitřní sílu. Je to takový příběh Spidermana v holčičí verzi, tedy bez pavouků. Mě pohryzal pes a já objevila to, co každá žena hledá, svého vnitřního divokého vlka.

Příběh začíná už v březnu, ocitám se na prvním víkendu výcviku kněžek a přejeme si své první přání, prosíme oheň o transformaci a já slyším sama sebe říkat „Prosím oheň, ať je můj strach tenký, jako stéblo trávy a najdu svou vnitřní sílu“
(kdo mohl tenkrát tušit, že se to opravdu brzy vyplní).  

Již dlouho jsme s přítelem diskutovali, že bychom adoptovali psa z útulku, který by s námi chtěl šlapat po přírodě. Vždy to ale skončilo konstatováním „jo ten je hezký, ale ještě se podíváme“, „pěknej, tak tam napíšeme“, ale reálně se nic nedělo.

Až jednou, Pavel mi posílá odkaz na psa z jehož vzhledu je jasný, že to je sígr. Kouká na mě pohled „Mám vše v pí*“, má světle modré oči a srst bílo-zrzavou, neučesanou, rozcuchanou. Popisek slibuje aktivního blázna, bez zájmu o lidi a potřebou naučit základní povely.
Odepisuju „Ten vypadá jako dobrej blázen, tak se o tom pobavíme doma“, mám totiž strach, tohodle psa nechci. „Už jsem tam volal, zítra se na něj jedeme podívat“ přijde mi zpět. Je mi jasné, že když se pojedeme podívat, už nám zůstane. Seznamujeme se s Mittym, o kterém tvrdí, že má „oči duchů“.

Máme 4 dny na rozmyšlenou, pak začínají velikonoční svátky, první noc nemůžu spát, stále mám myšlenky na psa a rozhodnutí, mám noční můry a budím se v panice, druhý den mám z toho běsnění horečku, migrénu a zablokovaný krk. Svěřuju se, že si nemyslím, že je to dobrý nápad si pořídit tohodle psa, přítel to ignoruje, zamiloval se a prý to zvládneme.

Je čtvrtek večer před Velkým pátkem a my si vezeme domů špinavou kouli, která roztrhá všechny hračky, dělá si co chce a totálně nevnímá. Dobře, vnímá zašustění pytlíků s piškoty.

Já ten večer probrečím ve sprše, právě se mi zhroutil můj život, nemůžu jen tak koupit letenky a odjet, nemůžu se odstěhovat na půl roku do Indonésie, nemůžeme jen tak cokoliv, tak totiž vypadal můj život doposud.

Pak přijde série pokousání mého přítele, do krve, kamkoliv a s velkou vervou, stále ale jedeme pozitivní výchovu a přisuzujeme to jeho minulosti. Jelikož mě Mitty respektuje víc, stávám se koordinátorkou mezi něma a celou dobu nabádám, co vše Pavel dělá špatně, vede to samozřejmě k několika hádkám, vyčítáním a slovům „já toho psa nechtěla“, „rozhoduju se mezi tebou a psem“ atd.

Pak přijde den, můj svátek, červen, já jako obvykle okřikuji Mittyho a on na mě vycení zuby, nic nového, zařvu, chytnu jej za obojek a najednou nevnímám nic, můj celý mozek se smrskne na jedno slovo „Au au au au“ a jednu reakci „Uteč!“.
Periferně vidím, jak mě má rodina jde vysvobodit, Mitty pustí a já jsem v šoku. Brečím a brečím. Ne protože to bolí, brečím za to celé, za to, že jsme ho adoptovali, za to, že ho neumíme vychovat, za to, že to museli vidět moji rodiče a cokoliv, co za tu dobu bylo nashromážděno.

Mám jasno, ten pes jde z domu, ať si myslí, kdo chce, co chce, já to vzdávám. Další hádky s přítelem, kterému se to přeci stalo víckrát a žije. Voláme do útulku, ale nemají místo a jsou na nás naštvaní. Verdikt zní „musíte si ho nechat minimálně měsíc a ještě navštívíte naši odbornici na převýchovu, poradí vám“. Totálně naštvaná pokládám hovor a začíná nám tichá domácnost, kde okolo sebe všichni 3 chodíme po špičkách a čekáme, kdo koho pokouše dřív.

Pak přišel totální zvrat naděje, slečna Denisa, hubená blondýnka s úsměvem, která má smečku 160ti agresivních psů a stovky úspěšně převychovaných v domovech. Vysmála se nám, řekla, že to není nic těžkého a dala nám cenné rady. Diagnóza zněla, Mitty si myslí, že je nádherný nepřekonatelný alfasamec. Léčba, stačí sesadit z hierarchie. Jak? Poprat se s ním a přivést na hranici smrti.

Jako vážně? Já? 7let jsem vegetariánka, podporuji kdejaké spolky proti týrání zvířat a teď mám jedno doma šikanovat, rvát se s ním a škrtit?
Já 50ti kilové děvče s hlavou v oblacích jsem tedy nervózně čekala na útok ještě několik týdnů.

A pak tu byl ten den, konec prázdnin, cení na mě zuby, mě buší srdce, ale vím, že musím. Chytím ho, vyrazí proti mé ruce a nějakým zázrakem se ze mě stává na teď a ještě dalších pár akcí Hulk, ani nevím jak, pes leží pode mnou a já ho škrtím.

Totálně se vzteká, vrčí a z huby mu jde pěna. Nadávám, jak jen nejlíp to umím, vrčím, jak jen nejlíp umím a furt ne a ne se vzdát. Začínám být unavená, vzpomenu si na radu a kousnu psa do ucha, ten využije mé slabé kontroly a kousne mě taky, taky do ucha.

Brečím, zase, jen do toho škrtím psa, po krku se mi řine krev z ucha a začínám fakt běsnit, přitlačím. Po 5ti minutách povolí, vzdá se, olízne a akceptuje mou dominanci. Já ještě brečící z toho, co jsem musela udělat živé bytosti, roztřesená z té fyzické síly, chytnu vodítko a jdeme to rozchodit, jako by se nechumelilo.

A jelikož Mitty je oříšek, ještě další dva měsíce jsme jej museli přišpendlit o stěnu auta v kempu, zalehnout na pláži na dovolené, nebo v kanceláři před slečnou čekající na pohovor, byly to těžké dny, pro všechny, ale věřili jsme.

A já za tu dobu jsem si všimla jedné věci, stávám se bojovnější, nezastraší mě cenění zubů ani psů, ani lidí, mám myšlenku „Bojuj!“.

Pochopila jsem, že postavit se za sebe a nastavit hranici, byť nepříjemným způsobem má smysl, neutíkat od problémů a společně je zvládnout je základní motor partnerství a nakonec, že pes je nejspokojenější, když má vůdce.

A pak tu byl poslední víkend mého výcviku, listopad, zasvěcení kněžky, tedy ženy, co stojí ve své síle. Měla jsem strach, chtěla jsem utéct a nevstoupit do té místnosti ze které vyjdu jiná. Pustila jsem kliku dveří a chtěla to vzdát. Byla to tichá tmavá noc, když v tom začali vít a štěkat psi z celé vesnice a já ucítila svého vnitřního vlka, který se nevzdá. Chytla jsem za kliku a šla se rvát.

Jak to dopadlo? Dneska ráno mě vzbudí packy na kraji polštáře, koukají na mě láskyplně dvě modré oči, které chtějí žít. Mitty mi olízne tvář a stočí se mi do klubíčka před tělem, obejmu ho a dám pusu, je to hodný kluk.

Tak ty bys chtěla vědomého muže, co?

Tak ty bys chtěla vědomého muže, co?
Je ti doufám jasný, že k tomu je potřeba, abys byla vědomou ženou?
Víš, co to znamená? Chápeš ty nároky, které jsou spojené?
Bude potřeba celé tvoje VŠECHNO. Bude potřeba, aby ses přihlásila ke všem svým průserům, prostě ke všem. I k těm nejhlubším, nejtemnějším, nejskrytějším kouskům.

Budeš muset čelit:
Své zlé vnitřní čarodějce.
Tý manipulativní děvce, která prostě musí dostat co chce, stůj co stůj.
Prostitutce co se prodává, něco za něco.
Tý malý, nevyléčený, holce, co pořád něco potřebuje a chce furt nějaké ujištění zvenčí.
Destruktivní divoké ženě, která zničí klidně celé město, jen proto, že se jí prostě chce.
Nezdravý matce co se chová k svýmu muži jako by byl malej kluk versus její milenec.
Rokům skrývání těch tvých částí, které nejsou akceptovány v naší společnosti.
Budeš se jim muset otevřít.

Budeš se muset podívat na svou nedůvěru ve vše mužské a poslat ji do prdele.
Budeš se muset přistihnout vždycky, když zjistíš, že se tvoje tělo nebo srdce zavírá.
A pak budeš muset tvrdě pracovat, aby se zase otevřely.
Budeš muset opustit zlobu, smutek a bolest, které k němu cítíš.
Budeš muset změknout do otevřeného, bezpečného místa, aby tě tenhle vědomý muž mohl vzít na místa, na která by ses sama nikdy nedostala.

Existuje důvod, proč chceš vědomého muže. Tvoje srdce a tvoje duše vědí, co všechno je možné..Ale musíš být rozhodnutá si to odmakat, aby ses tam dostala. Neexistuje žádná kouzelná pohádková cesta jak se tam dostat a není to pro zbabělce.

Promlouvání k tvým andělům tě tam nedostane.
Otevření tvého třetího oka tě tam nedostane.
Klouzání po povrchu a tančení okolo pravdy toho, kdo jsi, tě tam nedostane.
Poznání sebe samé tě tam dostane. Poznání, vidění a otevření se každému aspektu tebe samé tě tam dostane.
Zboření zdí kolem tvého srdce, tvé dělohy, tvé yoni a všech ostatních částí tvého těla tě tam dostane.
Odpuštění všem mužům, kteří ti ublížili v tomto nebo v jiném životě, tě tam dostane.
Odpuštění sama sobě tě tam dostane.

Dá se to udělat dvojím způsobem:
Odmakáš si to sama. Otevřeš, uvolníš, vejdeš do celistvosti sama a pak potkáš vědomého muže, který je na stejné vlně jako ty.
Nebo to odmakáte spolu, s mužem, který tě potkal tam, kde jsi teď. Změníte se spolu. On se staně vědomým a ty se staneš láskou.

Pravda je taková, že vždycky budeš přitahovat a inspirovat muže, který je stejně hluboce oddaný lásce jako jsi ty, právě teď. To znamená, že muž bude vědomý a přítomný do té stejné míry, do jaké ty vyzařuješ svou lásku a dovoluješ životu prodrat se do tvého bytí.
Jestli chceš vědomého muže, běž si pro něj! Ale nečekej, že ti skočí do klína. Neskočí.
Je to proti všem zákonům přírody. Odmakej to s mužem, který tě potkal tam kde jsi teď nebo to odmakej sama dokud se neobjeví ten, co tě na té cestě potká.
Všechno ostatní jsou jen zbožná přání a pohádky.

Sabrina Lynn Domenosky

Nespoutaná divá šelma v nás

Je to dech a vroucí krev, co zatemnila Tvou mysl.
Jsou to rohy rostoucí Ti z hlavy, co ohlašují spoušť.
Jsou to křídla draka, co Tě popohání kupředu.
Jsou to drápy divé šelmy, co chtějí sekat a řezat.
Jsou to ostré zuby, které se chtějí mstít a hluboko zakousnout.
Jsou to přimhouřené oči, co čekají na tvou chybu.
Je to zbraň, se kterou chceš sekat hlavy.

A je to řev tisiců divých žen, co slyšíš ze Svého hlasu,
nakonec jsou to i jejich slzy, které pláčes.
Teď tu stvůru nesnášíš, to přeci nemůžeš být Ty?!
Obdivuješ, miluješ a chceš cítit tuhle ničivou sílu znovu.
Ale máš strach, to se přece nedělá!

Neboj se a dovol Ji ukázat se, dovol Ji dělat vše, co cítí a co je potřeba.
Řvi, kosej, trhej, plač, vztekej se a sekej,
jen Ji proboha nechej žít v Tobě.
Neboj se a podívej se Jí do očí,
Vidíš, jak je Ti podobná? Vidíš Ji? Vidíš Sebe?

To jen Tvé oči přikryla náruč sladké temnoty,
to jen růžky zábavy vyrostly na Tvé hlavě.
To jen Tvá křídla na sebe vzala jinou podobu,
to vše jen pro Tebe, má Milá, pro Tvou ochranu.

Jsou to poklady, co v Sobě skrýváš,
jsou to dary, co můžeš projevit a ukázat.
Jsi to zas a znovu jen Ty má Milá.
Usměj se . . . .Cítíš jak je ve Tvém těle?
Cítíš Ji? Cítíš Sebe?

Je tam, stále s Tebou po boku.
Je připravena Tě chránit, pomáhat a
tvořit Tvůj život.
Spolu jste nádherné.

Podivínka