Rituál – Chození po střepech

Pokračuji s dvouletým výcvikem Kněžky a čekal mě první víkend ze čtyř elementů. Téma vody a s ním rituál chození po střepech. O tématu vody a kolik toho odnesla z mého života se rozepíši až jindy, dnes jsem schopna sepsat, co se dělo v průběhu rituálu, který trval celý den.

Znění bylo jednoduché, přivezu si skleněnou láhev, tu roztřískám a pak projdu po střepech.

Nojo, jenže já mám celý život strach z ostrých předmětů, omdlívám při pomyšlení na bolest, kterou umí způsobit a mé tělo tu bolest opravdu prožívá fyzicky v malé formě. Jsem přesvědčena a mám živou vzpomínku na minulý život, která způsobuje tento strach a panickou hrůzu. Takže jen tak přejít po střepech pro mě není taková hračka, jak se zdá.

Vše začalo nevinnou meditací, hledáním naší uvězněné podstaty, kterou jsme z nějakého důvodu zavřeli sami před sebou, nebo ji necháváme promlouvat jen skrz úzké hrdlo láhve. Za touto znovunalezenou stránkou pak půjdeme v hlavním rituálu.

V meditaci vidím sama sebe zuboženou, ušmudlanou, v roztrhaném oblečení, bez jídla, bez světla, schoulenou v mokré cele. Je mi děsně při pohledu na tu drobnou osůbku a najednou cítím tolik soucitu, lásky a nepochopení. Tohle je mé sebevědomí, moje síla, moje záře, takovýhle ji dávám prostor ve svém životě, takhle se cítí.
Je na mě naštvaná, ale poté se na mě usměje a přijme svěží vodu, čerstvé ovoce, růžové šaty lásky a nechá se odvést z cely. Objímáme se a já ji slibuji, že už se to nestane a vysvětluji ji, jak moc je mi to líto, ona však plně chápe. Nakonec mi nasazuje třpytivou korunku a šeptá do ucha rady, moudra a pokyny.

Po skončení cítím velkou radost a vděčnost z tohoto shledání a zároveň nechápu, jak může člověk, tak důmyslně s příslibem křivé lásky popírat sám sebe. Mám ale se sebou soucit a vím, jaké vzorce to byly.

Už vím, kde tato cela leží v mém těle, má zavřená láhev. Dokážu si teď přesně spojit bolesti a pálení v této oblasti, které jsem zažívala pokaždé, když jsem se nevyjádřila a nestála za sebou.

Odhodlaně jdu smýt etikety z láhve, které představují nálepky, myšlenky a příběhy, kterých se držím. To byl teda voser, nešly vůbec dolů!
Naprosto trefně, mám sklony říkat, že chci změnu a na druhou stranu dělám kulový a leštím si své příběhy života. Nakonec jsem je ale dala všechny dolů!

Seru už na hodnou holku, co drží jazyk za zuby a neřekne „jdi do prdele“!
Kašlu na to, se každýmu zalíbit a zavděčit, jelikož pak nestojím sama za sebou.
Už se nechci schovávat, jen abych nebyla moc.
A nakonec už pro sebe chci to nejlepší, už se nespokojím s polovičatým chováním, vztahy, životem. Už ne.

S tímto rozbíjím svou láhev o kámen s naprostou přesností a neskutečnou chutí. Něco se ve těle hnulo a vyrazí mi slzy, taková úleva zbavit se mříží, špůntů a zámků.

Rozbité střepy je potřeba umýt od nečistot. Během toho omývání, vám najednou dochází, jak jsou ostré, vidíte každou špičku, která vás může pořezat, zas se mi dělá mdlo. Vše ve mně křičí „To nedám !“

Pak jsem se ale se střepy skamarádila a zjišťuji, že jsou milé, laskavé, oblé, nádherné a jejich záměr je jiný. Jsem tedy připravena.



Scházíme se v podvečer v kamenném kruhu a já slyším praskání skla pod první ženou. Chci zas zdrhnout, ale zároveň mám neskutečnou touhu to zvládnout a zkusit. Fakt je to možné?

Začíná bouře a déšť, našemu kruhu se vyhýbá, ženy déšť úspěšně drží, ale nakonec pochopíme, že voda má být součástí této chvíle a povolujeme. Atmosféra připomíná kýčové scény z filmu. Fialové mraky zdobí oblohu a blesk osvětlí ženu, která právě prochází, nebo vysloví svůj záměr. Voda se na nás řine ze všech stran, jakoby chtěla být součástí.

Stojím před skleněnou řekou a vím, že mě čeká další poprvé. Poprvé, kdy to jako projekťačka nenaplánuji, nevymyslím. Musím se odevzdat, důvěřovat svým nohám a přijmout na své cestě vše, co mě tam čeká. To je také můj cíl, takto začít žít. Netlačit řeku, která teče sama.

Dovolit si mít cestu jednoduchou, jako královna ve své síle. Proto si na svou cestu volím ženy, které jsou královnami svého života. Děkuji Lucie a Katko za vaši přítomnost.

Vykročím, nechávám nohy nacházet svou cestu, dýchám. Nadechuji důvěru a ženskou esenci dvou královen a vydechuji strach. Jak z cesty životem, tak ze střepů.

Dosedám na trůn a nechápu, bylo to tak snadné. Žádný zádrhel, žádná bolest, žádné překážky. Přichází myšlenka: „Život má svůj čas a způsoby a když mu dovolím a dovolím i sama sobě plout, doplavu lehce do cíle, bez dřiny“.

Ženy mi nasazují korunu Královny, která si dovolí mluvit a plout. A já se cítím neuvěřitelně krásně, silně, plně a vím, že už nemůžu věci dělat po staru. Ale proto jsem tady, chci je dělat jinak.

Jsem tak opojená zážitkem, že se vydávám zpět do kruhu skrz střepy, jakoby se nechumelilo. Ženy mě ale zastaví a tak zvolím mokrou trávu. Při každém kroku cítím, jak má chodidla nedostala jediné skleněné políbení.

Pozoruji celé to dění, bouřka a usměvavé ženy, které to dokázaly. Ten moment štěstí a dětské radosti z přítomného okamžiku. Nepopsatelné. Jsem vděčná, že mohu být součástí kruhu žen, které se podporují navzájem. Jedna druhou drží, když přijde strach a všechny věří jedna druhé, že to zvládne.

Zvládly. Všechny.

Těžké časy

Jsou časy, kdy překryje tě tma,
tvá zem jistoty se propadla,
časy, kdy ležíš hluboko pohřbená,
vydrž drahá, buď změně oddaná.

Rozpadlý Domeček z karet iluze života,
překopat svůj svět je teď tvá potřeba.
Vydrž, světlo radosti brzy se vrátí,
šeď dnů tvých nádech pak ztratí.

Vydrž má milá, jdi stále dál,
vím, kdekdo by se už bál.
Ty však vstaň a zkus to zase,
bolest a smutek zmizí v čase.

Máš právo smutnit, brečet a chvíli stát,
jsem tu s tebou a tak bude napořád.
Vydrž, to život se ti mění k lásce,
krůčky vpřed dělej třebas i třasce.

Dej si čas a sleduj svoje dění,
uvidíš, k lepšímu vše se změní.
Doufej milá a věř sama sobě,
a pak vítej svět v nové podobě!

Podivínka

Tajuplný les touhy



Jako Eva na kraji lesa poznání,
čekáš, zda tě někdo zachrání.
Nevinná, slušná, ta hodná holka,
ne! To ne! nasucho jsi polkla.

V těle budí se ti cosi,
dýcháš a projíždíš vlasy.
Držíš kontrolu, ruce v pěst,
Jó holka, tomu se říká neřest. .

Otevřeš oči, běžíš do toho lesa,
padají svršky, ubnažuješ prsa,
cachtáš se v potoce touhy nahá,
přišla k tobě nálada hravá. .

Kroutíš svým tělem jako had,
po životě už máš hlad,
něco je v tobě a chce to ven,
živočišný pud a vlčí vjem. .

Cítíš pnutí, volání, ten zápach,
tak moc chceš, vzdycháš ách,
zápach vlhké hlíny, nočního lesa dech,
nahé tělo a okolo jen mech.

Tvé tělo je hadem, co se kroutí,
všechny hodné holky se v tobě hroutí.
Oddáváš se, nemyslíš, nemůžeš jinak,
tvé tělo napnuté, čeká na omak. .

Stáváš se hadem, stáváš se obětí hladu,
konečně, tak ráda, ách, zakláníš svou hlavu.

Podivinka

Jak mě pokousal vlk a já pokousala jeho

Chtěla bych se podělit o svou roční cestu při které jsem zažila, jaké to je být pokousaná psem, jaké to je chtít utéct, ale nemoci a nakonec, jak díky tomu všemu jsem objevila svou vnitřní sílu. Je to takový příběh Spidermana v holčičí verzi, tedy bez pavouků. Mě pohryzal pes a já objevila to, co každá žena hledá, svého vnitřního divokého vlka.

Příběh začíná už v březnu, ocitám se na prvním víkendu výcviku kněžek a přejeme si své první přání, prosíme oheň o transformaci a já slyším sama sebe říkat „Prosím oheň, ať je můj strach tenký, jako stéblo trávy a najdu svou vnitřní sílu“
(kdo mohl tenkrát tušit, že se to opravdu brzy vyplní).  

Již dlouho jsme s přítelem diskutovali, že bychom adoptovali psa z útulku, který by s námi chtěl šlapat po přírodě. Vždy to ale skončilo konstatováním „jo ten je hezký, ale ještě se podíváme“, „pěknej, tak tam napíšeme“, ale reálně se nic nedělo.

Až jednou, Pavel mi posílá odkaz na psa z jehož vzhledu je jasný, že to je sígr. Kouká na mě pohled „Mám vše v pí*“, má světle modré oči a srst bílo-zrzavou, neučesanou, rozcuchanou. Popisek slibuje aktivního blázna, bez zájmu o lidi a potřebou naučit základní povely.
Odepisuju „Ten vypadá jako dobrej blázen, tak se o tom pobavíme doma“, mám totiž strach, tohodle psa nechci. „Už jsem tam volal, zítra se na něj jedeme podívat“ přijde mi zpět. Je mi jasné, že když se pojedeme podívat, už nám zůstane. Seznamujeme se s Mittym, o kterém tvrdí, že má „oči duchů“.

Máme 4 dny na rozmyšlenou, pak začínají velikonoční svátky, první noc nemůžu spát, stále mám myšlenky na psa a rozhodnutí, mám noční můry a budím se v panice, druhý den mám z toho běsnění horečku, migrénu a zablokovaný krk. Svěřuju se, že si nemyslím, že je to dobrý nápad si pořídit tohodle psa, přítel to ignoruje, zamiloval se a prý to zvládneme.

Je čtvrtek večer před Velkým pátkem a my si vezeme domů špinavou kouli, která roztrhá všechny hračky, dělá si co chce a totálně nevnímá. Dobře, vnímá zašustění pytlíků s piškoty.

Já ten večer probrečím ve sprše, právě se mi zhroutil můj život, nemůžu jen tak koupit letenky a odjet, nemůžu se odstěhovat na půl roku do Indonésie, nemůžeme jen tak cokoliv, tak totiž vypadal můj život doposud.

Pak přijde série pokousání mého přítele, do krve, kamkoliv a s velkou vervou, stále ale jedeme pozitivní výchovu a přisuzujeme to jeho minulosti. Jelikož mě Mitty respektuje víc, stávám se koordinátorkou mezi něma a celou dobu nabádám, co vše Pavel dělá špatně, vede to samozřejmě k několika hádkám, vyčítáním a slovům „já toho psa nechtěla“, „rozhoduju se mezi tebou a psem“ atd.

Pak přijde den, můj svátek, červen, já jako obvykle okřikuji Mittyho a on na mě vycení zuby, nic nového, zařvu, chytnu jej za obojek a najednou nevnímám nic, můj celý mozek se smrskne na jedno slovo „Au au au au“ a jednu reakci „Uteč!“.
Periferně vidím, jak mě má rodina jde vysvobodit, Mitty pustí a já jsem v šoku. Brečím a brečím. Ne protože to bolí, brečím za to celé, za to, že jsme ho adoptovali, za to, že ho neumíme vychovat, za to, že to museli vidět moji rodiče a cokoliv, co za tu dobu bylo nashromážděno.

Mám jasno, ten pes jde z domu, ať si myslí, kdo chce, co chce, já to vzdávám. Další hádky s přítelem, kterému se to přeci stalo víckrát a žije. Voláme do útulku, ale nemají místo a jsou na nás naštvaní. Verdikt zní „musíte si ho nechat minimálně měsíc a ještě navštívíte naši odbornici na převýchovu, poradí vám“. Totálně naštvaná pokládám hovor a začíná nám tichá domácnost, kde okolo sebe všichni 3 chodíme po špičkách a čekáme, kdo koho pokouše dřív.

Pak přišel totální zvrat naděje, slečna Denisa, hubená blondýnka s úsměvem, která má smečku 160ti agresivních psů a stovky úspěšně převychovaných v domovech. Vysmála se nám, řekla, že to není nic těžkého a dala nám cenné rady. Diagnóza zněla, Mitty si myslí, že je nádherný nepřekonatelný alfasamec. Léčba, stačí sesadit z hierarchie. Jak? Poprat se s ním a přivést na hranici smrti.

Jako vážně? Já? 7let jsem vegetariánka, podporuji kdejaké spolky proti týrání zvířat a teď mám jedno doma šikanovat, rvát se s ním a škrtit?
Já 50ti kilové děvče s hlavou v oblacích jsem tedy nervózně čekala na útok ještě několik týdnů.

A pak tu byl ten den, konec prázdnin, cení na mě zuby, mě buší srdce, ale vím, že musím. Chytím ho, vyrazí proti mé ruce a nějakým zázrakem se ze mě stává na teď a ještě dalších pár akcí Hulk, ani nevím jak, pes leží pode mnou a já ho škrtím.

Totálně se vzteká, vrčí a z huby mu jde pěna. Nadávám, jak jen nejlíp to umím, vrčím, jak jen nejlíp umím a furt ne a ne se vzdát. Začínám být unavená, vzpomenu si na radu a kousnu psa do ucha, ten využije mé slabé kontroly a kousne mě taky, taky do ucha.

Brečím, zase, jen do toho škrtím psa, po krku se mi řine krev z ucha a začínám fakt běsnit, přitlačím. Po 5ti minutách povolí, vzdá se, olízne a akceptuje mou dominanci. Já ještě brečící z toho, co jsem musela udělat živé bytosti, roztřesená z té fyzické síly, chytnu vodítko a jdeme to rozchodit, jako by se nechumelilo.

A jelikož Mitty je oříšek, ještě další dva měsíce jsme jej museli přišpendlit o stěnu auta v kempu, zalehnout na pláži na dovolené, nebo v kanceláři před slečnou čekající na pohovor, byly to těžké dny, pro všechny, ale věřili jsme.

A já za tu dobu jsem si všimla jedné věci, stávám se bojovnější, nezastraší mě cenění zubů ani psů, ani lidí, mám myšlenku „Bojuj!“.

Pochopila jsem, že postavit se za sebe a nastavit hranici, byť nepříjemným způsobem má smysl, neutíkat od problémů a společně je zvládnout je základní motor partnerství a nakonec, že pes je nejspokojenější, když má vůdce.

A pak tu byl poslední víkend mého výcviku, listopad, zasvěcení kněžky, tedy ženy, co stojí ve své síle. Měla jsem strach, chtěla jsem utéct a nevstoupit do té místnosti ze které vyjdu jiná. Pustila jsem kliku dveří a chtěla to vzdát. Byla to tichá tmavá noc, když v tom začali vít a štěkat psi z celé vesnice a já ucítila svého vnitřního vlka, který se nevzdá. Chytla jsem za kliku a šla se rvát.

Jak to dopadlo? Dneska ráno mě vzbudí packy na kraji polštáře, koukají na mě láskyplně dvě modré oči, které chtějí žít. Mitty mi olízne tvář a stočí se mi do klubíčka před tělem, obejmu ho a dám pusu, je to hodný kluk.

Tak ty bys chtěla vědomého muže, co?

Tak ty bys chtěla vědomého muže, co?
Je ti doufám jasný, že k tomu je potřeba, abys byla vědomou ženou?
Víš, co to znamená? Chápeš ty nároky, které jsou spojené?
Bude potřeba celé tvoje VŠECHNO. Bude potřeba, aby ses přihlásila ke všem svým průserům, prostě ke všem. I k těm nejhlubším, nejtemnějším, nejskrytějším kouskům.

Budeš muset čelit:
Své zlé vnitřní čarodějce.
Tý manipulativní děvce, která prostě musí dostat co chce, stůj co stůj.
Prostitutce co se prodává, něco za něco.
Tý malý, nevyléčený, holce, co pořád něco potřebuje a chce furt nějaké ujištění zvenčí.
Destruktivní divoké ženě, která zničí klidně celé město, jen proto, že se jí prostě chce.
Nezdravý matce co se chová k svýmu muži jako by byl malej kluk versus její milenec.
Rokům skrývání těch tvých částí, které nejsou akceptovány v naší společnosti.
Budeš se jim muset otevřít.

Budeš se muset podívat na svou nedůvěru ve vše mužské a poslat ji do prdele.
Budeš se muset přistihnout vždycky, když zjistíš, že se tvoje tělo nebo srdce zavírá.
A pak budeš muset tvrdě pracovat, aby se zase otevřely.
Budeš muset opustit zlobu, smutek a bolest, které k němu cítíš.
Budeš muset změknout do otevřeného, bezpečného místa, aby tě tenhle vědomý muž mohl vzít na místa, na která by ses sama nikdy nedostala.

Existuje důvod, proč chceš vědomého muže. Tvoje srdce a tvoje duše vědí, co všechno je možné..Ale musíš být rozhodnutá si to odmakat, aby ses tam dostala. Neexistuje žádná kouzelná pohádková cesta jak se tam dostat a není to pro zbabělce.

Promlouvání k tvým andělům tě tam nedostane.
Otevření tvého třetího oka tě tam nedostane.
Klouzání po povrchu a tančení okolo pravdy toho, kdo jsi, tě tam nedostane.
Poznání sebe samé tě tam dostane. Poznání, vidění a otevření se každému aspektu tebe samé tě tam dostane.
Zboření zdí kolem tvého srdce, tvé dělohy, tvé yoni a všech ostatních částí tvého těla tě tam dostane.
Odpuštění všem mužům, kteří ti ublížili v tomto nebo v jiném životě, tě tam dostane.
Odpuštění sama sobě tě tam dostane.

Dá se to udělat dvojím způsobem:
Odmakáš si to sama. Otevřeš, uvolníš, vejdeš do celistvosti sama a pak potkáš vědomého muže, který je na stejné vlně jako ty.
Nebo to odmakáte spolu, s mužem, který tě potkal tam, kde jsi teď. Změníte se spolu. On se staně vědomým a ty se staneš láskou.

Pravda je taková, že vždycky budeš přitahovat a inspirovat muže, který je stejně hluboce oddaný lásce jako jsi ty, právě teď. To znamená, že muž bude vědomý a přítomný do té stejné míry, do jaké ty vyzařuješ svou lásku a dovoluješ životu prodrat se do tvého bytí.
Jestli chceš vědomého muže, běž si pro něj! Ale nečekej, že ti skočí do klína. Neskočí.
Je to proti všem zákonům přírody. Odmakej to s mužem, který tě potkal tam kde jsi teď nebo to odmakej sama dokud se neobjeví ten, co tě na té cestě potká.
Všechno ostatní jsou jen zbožná přání a pohádky.

Sabrina Lynn Domenosky

Nespoutaná divá šelma v nás

Je to dech a vroucí krev, co zatemnila Tvou mysl.
Jsou to rohy rostoucí Ti z hlavy, co ohlašují spoušť.
Jsou to křídla draka, co Tě popohání kupředu.
Jsou to drápy divé šelmy, co chtějí sekat a řezat.
Jsou to ostré zuby, které se chtějí mstít a hluboko zakousnout.
Jsou to přimhouřené oči, co čekají na tvou chybu.
Je to zbraň, se kterou chceš sekat hlavy.

A je to řev tisiců divých žen, co slyšíš ze Svého hlasu,
nakonec jsou to i jejich slzy, které pláčes.
Teď tu stvůru nesnášíš, to přeci nemůžeš být Ty?!
Obdivuješ, miluješ a chceš cítit tuhle ničivou sílu znovu.
Ale máš strach, to se přece nedělá!

Neboj se a dovol Ji ukázat se, dovol Ji dělat vše, co cítí a co je potřeba.
Řvi, kosej, trhej, plač, vztekej se a sekej,
jen Ji proboha nechej žít v Tobě.
Neboj se a podívej se Jí do očí,
Vidíš, jak je Ti podobná? Vidíš Ji? Vidíš Sebe?

To jen Tvé oči přikryla náruč sladké temnoty,
to jen růžky zábavy vyrostly na Tvé hlavě.
To jen Tvá křídla na sebe vzala jinou podobu,
to vše jen pro Tebe, má Milá, pro Tvou ochranu.

Jsou to poklady, co v Sobě skrýváš,
jsou to dary, co můžeš projevit a ukázat.
Jsi to zas a znovu jen Ty má Milá.
Usměj se . . . .Cítíš jak je ve Tvém těle?
Cítíš Ji? Cítíš Sebe?

Je tam, stále s Tebou po boku.
Je připravena Tě chránit, pomáhat a
tvořit Tvůj život.
Spolu jste nádherné.

Podivínka

Orgasmické vlnobití

„Ty jako mokrá, slaná a nekontrolovatelná?“

Přišel moment, kdy se v Tobě něco pohnulo,
velká přívalová vlna tepla, vzrušení a chvění.

Jak s tím naložíš? Svezeš se jako surfařka na vodách uvnitř Tebe?
Dovolíš, aby se vlna ukázala vně Tvého těla?
Ty jako mokrá, slaná a nekontrolovatelná?

Nadechni se a skoč, nech se unášet každou vlnou, dovol si být vlnkou, vlnou a vlň Své tělo , ať jsou Tvé rytmy jakékoliv.
Dovol Si muži ukázat vlnobytí uvnitř Tebe, strhni ho s sebou do vody,
ukaž mu, jaké je být ve vlnách a v bouři.

Vlny sílí, šplouchání vln je slyšet, voda najednou ovládá tvou hlavu i tělo, cítíš vření, energii tření, až nakonec, jako podmořská sopka bouchneš.
Ukážeš Sebe, dovolíš energii ovládnout celé Tvé tělo. . .
Záříš jako hvězda na moři.

A pak?

Vody se ustálí, zpomalí a usmějí.
Vědí, že přijdou zase někdy znovu.