Jak mě pokousal vlk a já pokousala jeho

Chtěla bych se podělit o svou roční cestu při které jsem zažila, jaké to je být pokousaná psem, jaké to je chtít utéct, ale nemoci a nakonec, jak díky tomu všemu jsem objevila svou vnitřní sílu. Je to takový příběh Spidermana v holčičí verzi, tedy bez pavouků. Mě pohryzal pes a já objevila to, co každá žena hledá, svého vnitřního divokého vlka.

Příběh začíná už v březnu, ocitám se na prvním víkendu výcviku kněžek a přejeme si své první přání, prosíme oheň o transformaci a já slyším sama sebe říkat „Prosím oheň, ať je můj strach tenký, jako stéblo trávy a najdu svou vnitřní sílu“
(kdo mohl tenkrát tušit, že se to opravdu brzy vyplní).  

Již dlouho jsme s přítelem diskutovali, že bychom adoptovali psa z útulku, který by s námi chtěl šlapat po přírodě. Vždy to ale skončilo konstatováním „jo ten je hezký, ale ještě se podíváme“, „pěknej, tak tam napíšeme“, ale reálně se nic nedělo.

Až jednou, Pavel mi posílá odkaz na psa z jehož vzhledu je jasný, že to je sígr. Kouká na mě pohled „Mám vše v pí*“, má světle modré oči a srst bílo-zrzavou, neučesanou, rozcuchanou. Popisek slibuje aktivního blázna, bez zájmu o lidi a potřebou naučit základní povely.
Odepisuju „Ten vypadá jako dobrej blázen, tak se o tom pobavíme doma“, mám totiž strach, tohodle psa nechci. „Už jsem tam volal, zítra se na něj jedeme podívat“ přijde mi zpět. Je mi jasné, že když se pojedeme podívat, už nám zůstane. Seznamujeme se s Mittym, o kterém tvrdí, že má „oči duchů“.

Máme 4 dny na rozmyšlenou, pak začínají velikonoční svátky, první noc nemůžu spát, stále mám myšlenky na psa a rozhodnutí, mám noční můry a budím se v panice, druhý den mám z toho běsnění horečku, migrénu a zablokovaný krk. Svěřuju se, že si nemyslím, že je to dobrý nápad si pořídit tohodle psa, přítel to ignoruje, zamiloval se a prý to zvládneme.

Je čtvrtek večer před Velkým pátkem a my si vezeme domů špinavou kouli, která roztrhá všechny hračky, dělá si co chce a totálně nevnímá. Dobře, vnímá zašustění pytlíků s piškoty.

Já ten večer probrečím ve sprše, právě se mi zhroutil můj život, nemůžu jen tak koupit letenky a odjet, nemůžu se odstěhovat na půl roku do Indonésie, nemůžeme jen tak cokoliv, tak totiž vypadal můj život doposud.

Pak přijde série pokousání mého přítele, do krve, kamkoliv a s velkou vervou, stále ale jedeme pozitivní výchovu a přisuzujeme to jeho minulosti. Jelikož mě Mitty respektuje víc, stávám se koordinátorkou mezi něma a celou dobu nabádám, co vše Pavel dělá špatně, vede to samozřejmě k několika hádkám, vyčítáním a slovům „já toho psa nechtěla“, „rozhoduju se mezi tebou a psem“ atd.

Pak přijde den, můj svátek, červen, já jako obvykle okřikuji Mittyho a on na mě vycení zuby, nic nového, zařvu, chytnu jej za obojek a najednou nevnímám nic, můj celý mozek se smrskne na jedno slovo „Au au au au“ a jednu reakci „Uteč!“.
Periferně vidím, jak mě má rodina jde vysvobodit, Mitty pustí a já jsem v šoku. Brečím a brečím. Ne protože to bolí, brečím za to celé, za to, že jsme ho adoptovali, za to, že ho neumíme vychovat, za to, že to museli vidět moji rodiče a cokoliv, co za tu dobu bylo nashromážděno.

Mám jasno, ten pes jde z domu, ať si myslí, kdo chce, co chce, já to vzdávám. Další hádky s přítelem, kterému se to přeci stalo víckrát a žije. Voláme do útulku, ale nemají místo a jsou na nás naštvaní. Verdikt zní „musíte si ho nechat minimálně měsíc a ještě navštívíte naši odbornici na převýchovu, poradí vám“. Totálně naštvaná pokládám hovor a začíná nám tichá domácnost, kde okolo sebe všichni 3 chodíme po špičkách a čekáme, kdo koho pokouše dřív.

Pak přišel totální zvrat naděje, slečna Denisa, hubená blondýnka s úsměvem, která má smečku 160ti agresivních psů a stovky úspěšně převychovaných v domovech. Vysmála se nám, řekla, že to není nic těžkého a dala nám cenné rady. Diagnóza zněla, Mitty si myslí, že je nádherný nepřekonatelný alfasamec. Léčba, stačí sesadit z hierarchie. Jak? Poprat se s ním a přivést na hranici smrti.

Jako vážně? Já? 7let jsem vegetariánka, podporuji kdejaké spolky proti týrání zvířat a teď mám jedno doma šikanovat, rvát se s ním a škrtit?
Já 50ti kilové děvče s hlavou v oblacích jsem tedy nervózně čekala na útok ještě několik týdnů.

A pak tu byl ten den, konec prázdnin, cení na mě zuby, mě buší srdce, ale vím, že musím. Chytím ho, vyrazí proti mé ruce a nějakým zázrakem se ze mě stává na teď a ještě dalších pár akcí Hulk, ani nevím jak, pes leží pode mnou a já ho škrtím.

Totálně se vzteká, vrčí a z huby mu jde pěna. Nadávám, jak jen nejlíp to umím, vrčím, jak jen nejlíp umím a furt ne a ne se vzdát. Začínám být unavená, vzpomenu si na radu a kousnu psa do ucha, ten využije mé slabé kontroly a kousne mě taky, taky do ucha.

Brečím, zase, jen do toho škrtím psa, po krku se mi řine krev z ucha a začínám fakt běsnit, přitlačím. Po 5ti minutách povolí, vzdá se, olízne a akceptuje mou dominanci. Já ještě brečící z toho, co jsem musela udělat živé bytosti, roztřesená z té fyzické síly, chytnu vodítko a jdeme to rozchodit, jako by se nechumelilo.

A jelikož Mitty je oříšek, ještě další dva měsíce jsme jej museli přišpendlit o stěnu auta v kempu, zalehnout na pláži na dovolené, nebo v kanceláři před slečnou čekající na pohovor, byly to těžké dny, pro všechny, ale věřili jsme.

A já za tu dobu jsem si všimla jedné věci, stávám se bojovnější, nezastraší mě cenění zubů ani psů, ani lidí, mám myšlenku „Bojuj!“.

Pochopila jsem, že postavit se za sebe a nastavit hranici, byť nepříjemným způsobem má smysl, neutíkat od problémů a společně je zvládnout je základní motor partnerství a nakonec, že pes je nejspokojenější, když má vůdce.

A pak tu byl poslední víkend mého výcviku, listopad, zasvěcení kněžky, tedy ženy, co stojí ve své síle. Měla jsem strach, chtěla jsem utéct a nevstoupit do té místnosti ze které vyjdu jiná. Pustila jsem kliku dveří a chtěla to vzdát. Byla to tichá tmavá noc, když v tom začali vít a štěkat psi z celé vesnice a já ucítila svého vnitřního vlka, který se nevzdá. Chytla jsem za kliku a šla se rvát.

Jak to dopadlo? Dneska ráno mě vzbudí packy na kraji polštáře, koukají na mě láskyplně dvě modré oči, které chtějí žít. Mitty mi olízne tvář a stočí se mi do klubíčka před tělem, obejmu ho a dám pusu, je to hodný kluk.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *