Rituál – Chození po střepech

Pokračuji s dvouletým výcvikem Kněžky a čekal mě první víkend ze čtyř elementů. Téma vody a s ním rituál chození po střepech. O tématu vody a kolik toho odnesla z mého života se rozepíši až jindy, dnes jsem schopna sepsat, co se dělo v průběhu rituálu, který trval celý den.

Znění bylo jednoduché, přivezu si skleněnou láhev, tu roztřískám a pak projdu po střepech.

Nojo, jenže já mám celý život strach z ostrých předmětů, omdlívám při pomyšlení na bolest, kterou umí způsobit a mé tělo tu bolest opravdu prožívá fyzicky v malé formě. Jsem přesvědčena a mám živou vzpomínku na minulý život, která způsobuje tento strach a panickou hrůzu. Takže jen tak přejít po střepech pro mě není taková hračka, jak se zdá.

Vše začalo nevinnou meditací, hledáním naší uvězněné podstaty, kterou jsme z nějakého důvodu zavřeli sami před sebou, nebo ji necháváme promlouvat jen skrz úzké hrdlo láhve. Za touto znovunalezenou stránkou pak půjdeme v hlavním rituálu.

V meditaci vidím sama sebe zuboženou, ušmudlanou, v roztrhaném oblečení, bez jídla, bez světla, schoulenou v mokré cele. Je mi děsně při pohledu na tu drobnou osůbku a najednou cítím tolik soucitu, lásky a nepochopení. Tohle je mé sebevědomí, moje síla, moje záře, takovýhle ji dávám prostor ve svém životě, takhle se cítí.
Je na mě naštvaná, ale poté se na mě usměje a přijme svěží vodu, čerstvé ovoce, růžové šaty lásky a nechá se odvést z cely. Objímáme se a já ji slibuji, že už se to nestane a vysvětluji ji, jak moc je mi to líto, ona však plně chápe. Nakonec mi nasazuje třpytivou korunku a šeptá do ucha rady, moudra a pokyny.

Po skončení cítím velkou radost a vděčnost z tohoto shledání a zároveň nechápu, jak může člověk, tak důmyslně s příslibem křivé lásky popírat sám sebe. Mám ale se sebou soucit a vím, jaké vzorce to byly.

Už vím, kde tato cela leží v mém těle, má zavřená láhev. Dokážu si teď přesně spojit bolesti a pálení v této oblasti, které jsem zažívala pokaždé, když jsem se nevyjádřila a nestála za sebou.

Odhodlaně jdu smýt etikety z láhve, které představují nálepky, myšlenky a příběhy, kterých se držím. To byl teda voser, nešly vůbec dolů!
Naprosto trefně, mám sklony říkat, že chci změnu a na druhou stranu dělám kulový a leštím si své příběhy života. Nakonec jsem je ale dala všechny dolů!

Seru už na hodnou holku, co drží jazyk za zuby a neřekne „jdi do prdele“!
Kašlu na to, se každýmu zalíbit a zavděčit, jelikož pak nestojím sama za sebou.
Už se nechci schovávat, jen abych nebyla moc.
A nakonec už pro sebe chci to nejlepší, už se nespokojím s polovičatým chováním, vztahy, životem. Už ne.

S tímto rozbíjím svou láhev o kámen s naprostou přesností a neskutečnou chutí. Něco se ve těle hnulo a vyrazí mi slzy, taková úleva zbavit se mříží, špůntů a zámků.

Rozbité střepy je potřeba umýt od nečistot. Během toho omývání, vám najednou dochází, jak jsou ostré, vidíte každou špičku, která vás může pořezat, zas se mi dělá mdlo. Vše ve mně křičí „To nedám !“

Pak jsem se ale se střepy skamarádila a zjišťuji, že jsou milé, laskavé, oblé, nádherné a jejich záměr je jiný. Jsem tedy připravena.



Scházíme se v podvečer v kamenném kruhu a já slyším praskání skla pod první ženou. Chci zas zdrhnout, ale zároveň mám neskutečnou touhu to zvládnout a zkusit. Fakt je to možné?

Začíná bouře a déšť, našemu kruhu se vyhýbá, ženy déšť úspěšně drží, ale nakonec pochopíme, že voda má být součástí této chvíle a povolujeme. Atmosféra připomíná kýčové scény z filmu. Fialové mraky zdobí oblohu a blesk osvětlí ženu, která právě prochází, nebo vysloví svůj záměr. Voda se na nás řine ze všech stran, jakoby chtěla být součástí.

Stojím před skleněnou řekou a vím, že mě čeká další poprvé. Poprvé, kdy to jako projekťačka nenaplánuji, nevymyslím. Musím se odevzdat, důvěřovat svým nohám a přijmout na své cestě vše, co mě tam čeká. To je také můj cíl, takto začít žít. Netlačit řeku, která teče sama.

Dovolit si mít cestu jednoduchou, jako královna ve své síle. Proto si na svou cestu volím ženy, které jsou královnami svého života. Děkuji Lucie a Katko za vaši přítomnost.

Vykročím, nechávám nohy nacházet svou cestu, dýchám. Nadechuji důvěru a ženskou esenci dvou královen a vydechuji strach. Jak z cesty životem, tak ze střepů.

Dosedám na trůn a nechápu, bylo to tak snadné. Žádný zádrhel, žádná bolest, žádné překážky. Přichází myšlenka: „Život má svůj čas a způsoby a když mu dovolím a dovolím i sama sobě plout, doplavu lehce do cíle, bez dřiny“.

Ženy mi nasazují korunu Královny, která si dovolí mluvit a plout. A já se cítím neuvěřitelně krásně, silně, plně a vím, že už nemůžu věci dělat po staru. Ale proto jsem tady, chci je dělat jinak.

Jsem tak opojená zážitkem, že se vydávám zpět do kruhu skrz střepy, jakoby se nechumelilo. Ženy mě ale zastaví a tak zvolím mokrou trávu. Při každém kroku cítím, jak má chodidla nedostala jediné skleněné políbení.

Pozoruji celé to dění, bouřka a usměvavé ženy, které to dokázaly. Ten moment štěstí a dětské radosti z přítomného okamžiku. Nepopsatelné. Jsem vděčná, že mohu být součástí kruhu žen, které se podporují navzájem. Jedna druhou drží, když přijde strach a všechny věří jedna druhé, že to zvládne.

Zvládly. Všechny.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *