Co mě naučila smrt

Je Samhain a já nemám chuť dělat oltáře a rituály, nutí mě to sepsat svůj vztah ke smrti a hřbitovům. Jaký vliv má mé narození na toto téma? Jak jsem se vypořádala s vlastní smrtí a nakonec, co mě naučili hroby, hřbitovy a smrt?

Vše začíná už mým narozením, rodím se s životním číslem 13, podle tarotu je to Smrt, transformace, podsvětí, temné období štíra. Možná proto se tolik lidí bojí 13cky?

13tka mi dává do vínku radost ze změn, schopnost "vyčmuchat" pravdu až na dřeň kostí, přesně prohlédnout člověka, umět mu pomoci, ale taky velmi ublížit. A nakonec zálibu ve všem divném, tabu, nekonvenčním a zvláštní fascinaci lidmi na okraji společnosti.

Další věcí je také blízkost se záhrobím, smrtí a těmi, co odešli. Jako malá jsem prý byla uřvané dítě, až na jedno místo. Mamka se mnou tak denně trávila 3 hodiny procházkou po hřbitovech, bylo to jediné místo, kde jsem se ztišila a usnula.
Jako starší jsem stále vyžadovala návštěvu Olšanských hřbitovů, kde jsem byla fascinována kamennými hroby, břečťanem, hrobkami a jmény všech těch lidí. To mi zůstalo dodnes.

Nikdy to však neznamenalo, že se smrti nebojím. Tohoto tématu jsem se dotkla v 18ti, měla jsem čerstvě řidičák a sem tam mě navštívily myšlenky a obrazy. Myšlenky na svou vlastní smrt v autě, byl to tak reálný pocit, že jsem probrečela pár cest. Věděla jsem, že to přijde, jen nevíte kdy a to je to děsivé.
A pak jsem jednou jela domů, jakoby mi někdo pošeptal "až umřeš, narostou ti krásná obří křídla", v tu chvíli jsem je i cítila a viděla. Byla nádherná, bílá, andělsky vypadající, cítila jsem se tááák dobře a klidně. Ten moment změnil můj strach ze smrti na klidné vděčné vyčkávání.

Pak běžely léta, kdy jsem milovala černé kočky, pátky 13tého, večerní procházky na hřbitovech, rozdmýchávat téma smrti v rodině a v konverzacích, hřbitovy a smrt se tak staly symbolikou v mém životě. Jednu z nich si pamatuji doteď.

Jsem pozvaná na večeři ke svému, nyní už příteli, vůbec nechápu, proč tam jedu, co od toho jako očekáváme, celý je to trapný. Jedu v tramvaji č. 13 zastávkami "Mezi hřbitovy" "Vinohradské hřbitovy" a vystupuji na "Krematorium Strašnice". Dodnes zde bydlíme.

Dává mi to možnost jít na hřbitov pokaždé, když se cítím zavalená, nevyvážená, nespokojená a nevděčná. To kouzlo přijde ihned, jen co mě hřbitov "pohltí", cítím klid, vděčnost za svůj život, neuvěřitelnou moudrost a sílu.

Už vím, proč tolik miluju hřbitovy, ta tenká hranice mezi životem a smrtí mění člověku priority, problémy mění v malichernosti, zdánlivě důležité v nicotnost, a důležité v dar a vděčnost.

Cítím, jak kdyby se člověk oklepal ze všech nálepek, myšlenek, společnosti a zůstal tam sám, přesně takový jaký je. Se svou podstatou, dary, životem svlečeným do posledního pozlátka.

Je to fyzické místo, které nás symbolicky spojí s neviditelnou sférou, tím jemným moudrým světem, který dokážeme jenom cítit a nevidět.

Na náhrobcích vidím jména a představuji si jejich životy, jaké byly? Co by udělali dnes jinak? Co by nám chtěli říct? Co se od nich můžeme naučit?

A někdy, když je člověk tišší, mu to pošeptají . . .