Náš porodní příběh

Je pátek, odpoledne, cítím se hodně uvnitřněná a chce se mi jen ležet a odpočívat. Ticho před bouří, řeknu si sama pro sebe, ale hned to potlačím, abych neměla očekávání. Dostanu neskutečnou chuť na masala chai a tak si jeden jdu uvařit.
Koukám na naši zahradu, popíjím horký kořeněný nápoj a svět je v absolutním pořádku. Něco je ale ve vzduchu, něco nepojmenovatelného.

Je sobota, dvě ráno, vzbudí mě nepříjemné tlaky až bolesti v křížové oblasti. Sem tam přijdou a já nemůžu spát, hodně to bolí. Když to přijde projede mi bolest celou páteří, pánví a levým stehnem. Tohle jsou ty kontrakce? Jestli jo, tak to nedám. Usnu v 5 ráno totálně vyčerpaná, frustrovaná a s divným pocitem, že se něco blíží.

Je neděle ráno, budím se tak slabá po celé té bolavé noci. Můj muž je natěšený na nedělní program se mnou a já váhám. Mám odpočívat, kdyby to přišlo a šetřit síly? Nebo mám jet s ním a užít si možná poslední den ve dvou?
Jak je mým zvykem, rozhodnu se pro procházku podél vody, moc si to užívám, jsem pomalá jak želva, sem tam mnou projede "ta bolavá kontrakce" až mi vytrysknou slzy. U oběda prohlašuji, že je tohle dost možná poslední oběd ve dvou, ale můj muž je zadumaný do svých myšlenek a nereaguje na to. A pak je to tu zase, chuť na masala chai, díkybohu za Starbucks. Celý den něco děláme, moc neodpočívám a sem tam se objeví bolavá vlna.
Večer mě můj muž přesvědčí, abych napsala porodní asistence, ta mi poradí cviky na utlumení bolesti a k mé úlevě vyvrátí, že by takhle měla vypadat "normální" kontrakce. To jen si kníže Maxmilián usmyslel mi utlačovat cosi, co tlačí na nějaké nervové spojení, které "střílí" tuhle bolest do levé části mého těla.
Cviky pomůžou a chci jít spát, jsem vyčerpaná, je 11 večer. Můj muž ale zůstává vzhůru, tuší, že se něco bude dít a já taky.

Moc toho nenaspím, vzbudí mě další vlny, teď už těch opravdových kontrakcí. Přicházejí si a odcházejí. Mám jen jednu myšlenku "odpočívej a nevysiluj se, přijdou další a větší".

O půlnoci už objímám mísu, špiním růžově a jestli jsem nadávala na těhotenské nevolnosti, už nebudu. Zvracet a prožívat u toho kontrakci, to je teprve to pravé sadomaso. Ještě po 1 ráno odepisuji porodní asistentce ať jde spát, že zatím dobrý.
Je skoro 4 ráno, už je to intenzivní, jak kontrakce, tak zvracení, tak mé vyčerpání. Na SMSky odepisuje už jen můj muž, kontrakce měří taky jen on a mé celé pole se zuží na jeden obrázek mé afirmační kartičky, jedna mořská vlna "wave after wave, step by step…". Ležím na posteli, koukám přímo na ni, vše okolo je rozmazané, při kontrakci zavírám oči a nechávám ji doznít, co nejméně tomu bráním, ale stále hledám způsob, jak je prodýchávat. "Wave after wave, step by step…" to je má mantra. Mantra lektora windsurfingu z Itálie, kdo by to byl řekl, že jednou bude tak zásadní!

Můj muž už začíná být lehce nervózní a tak píše porodní asistence, ať už přijede. Jsem ráda, už cítím, že bych ji tu chtěla.
Přichází a já ve svém zuženém vidění vidím, jak je nádherná. Celá září, oči ji svítí, je vidět, že dělá to, co ji baví. Modré oči, jako ten oceán, který mě teď provází, září ji šperky, šperky z mušlí. Moje vodní průvodkyně, pomyslím si.
Můj muž je taky nádherný, vidím ho tak čistě, jen jeho péči a lásku, tak mi dělá dobře chytnout jeho ruku. Vždy pro mě byl můj stabilní bod, něco co mě zastaví, co tam pro mě je a bude, ať je okolo bouře jakákoliv. Přináší dvě bílé svíce z naší svatby a dává je do rohu jako osvětlení pro PA. Jen se usměji, dá je přímo k naší partnerské sošce ze svatebního rituálu. Ona jen sedí, pozoruje, sem tam poradí. Je tu se mnou, ale dává mi tolik prostoru, oba dávají. Tiše, jen s důvěrou. A ve vzduchu voní geránium. Je mi tak dobře.

Dostávám dvě rady, maximálně odpočívej mezi kontrakcemi, jsi opravdu unavená, klidně si zdřímni radí mi PA. A měla bys něco sníst. Pavel mi přichystá svačinu (ve tvaru smajlíka) já ale nemám vůbec chuť, vím, že to zas skončí v záchodě. Popíjím alespoň slazený čaj, ale ten skončil stejně. Kdybych věděla, proč tyhle rady a co se na mě chystá.
PA navrhuje, ať se jdu zkusit posadit na záchod, tak jdu. Jen co přijde první kontrakce pochopím proč. "Ty vole tak to hodně bolí!" vypadne ze mě. "Ty vole já vím" prohodí PA zpět "zvládneš jich tu pár?" "Co mám dělat, pokusím se". Zůstávám sedět, jelikož vím, že by to stejně přišlo, jelikož vím, že to neoddálím, tak sedím. Nechávám s sebou procházet obrovské vlny, které vždy prohnou mé tělo vzhůru. Po každé vlně se zas zbortím na stěnu koupelny a odpočívám. Tak moc si potřebuju dát šlofíka.

Jdu si odpočinout do vany, zde přichází bod na který nezapomenu. Jsem už vcelku slabá, mám pocit, že to trvá hodiny a hodiny, že už by to pomalu mohlo přijít. Poprosím PA o vyšetření, potřebuju znát milník, potřebuju vědět, kde na své cestě jsem, co už jsem ušla. Prý jsem otevřená na 2 cm. Cože?!?!
Můj mozek ještě v tu chvíli základní matematiku ovládá a tak si spočítá kolik hodin tyhle dva cm trvaly a kolik hodin chybí do těch 10!! Jsem zklamaná, tolik práce to dalo a jen 2cm….
Ale jak to u mě tak bývá, někde vzadu se probudí motivace to dát, prostě jdeme bojovat a dáme těch 10 i za cenu těch desítek hodin.
Jooo to jsem ale nevěděla, že Pavlovi PA pošeptala, že jsem "jen" na 1cm. Díkybohu, za malou lež!
Takže se pak vlním ještě na posteli, ve sprše na míči a zas na posteli ještě pár hodin.

Cítím, že přichází ráno, že svítá. Néé to né, já chtěla rodit za tmy, ticha. Chtěla jsem, aby ani o mém porodu nikdo nevěděl. Chtěla jsem být skrytá, bez tlaku, porodit si potichu jen sama se sebou. A i ten den a to slunce mi vadí. Ještěže mám muže, který umí vykouzlit závěsy z dek, abych měla víc tmy.

PA přichází za mnou, je asi 8 ráno a šeptá, že by už zavolala druhé PA aby přijela, co si o tom myslím. Ha! Svitne ve mě, to znamená, že už jsem ušla kus cesty a porod je za rohem, vydedikuju si. Souhlasím a vlastně i když mě to potěší, v tu chvíli jsem vzdala veškeré plány, představy, ten výpočet hodin otevírání mě prostě vypnul. A už je mi jedno kdy porodím, za jak dlouho, na kolik jsem otevřená, prostě jen jsem. Odevzdaně ležím a nechávám vlny ať si dělají co potřebují s mým tělem. Mám vlastně radost, i když jsou o dost intenzivnější, našla jsem si způsob, jak s nimi být a nebránit jim. Mám takový pocit prvního stoupnutí si na surf a zvládnutí pár vlnek.

Je deset ráno a přichází druhá PA k nám domů, s ní přichází i neskutečná dětská radost, záře a trošku řád. Jde ke mně, natahuje ruku a vítá mě s laskavou radostí. Vidím její velké oči a vidím v ní ochránkyni dětí. Rozčeří atmosféru historkami a drobným dialogem. Do té doby jsem s nikým moc nemluvila, chtěla jsem být sama. Ale tohle uvolnění mě potěšilo.

Dál mám okno, černo, nic, nevím. A až pak přijde vlna, která mě úplně smete. Uvědomím si, že Pavel, i s asistentkami jsou v jídelně, jedí oběd, jsem tu sama a tohle mě úplně zaplavilo. Oddávám se a poprvé ze mě jde hlasitější zvuk. PA přichází a říká "Ta byla silná viď?" jen přikývnu. Od té doby si mě tyhle silné čapnou a vláčí. Ztrácím hlavu, mám pocit, jak když jsem na otevřeném moři. Vím, že přijde další, skoro ji vidím a mám jen tu malou chvíli, mezi vlnami, se na ni připravit, uvolnit, nabrat síly. "Wave after wave…"

Ani nevím jak, zas jsem na tom prokletém záchodě, tady to fakt bolí, tady mi to prodýchávat fakt nejde. Vnitřně ale vím, že je to správně. Opírám se vší silou o svá stehna a nadzvedávám se co můžu, abych bolesti utekla. Už mám i pocit, že bych měla trošku tlačit. Hlavou mi proletí, zda můžu porodit do záchodu, zda to miminko zvládne. V tom přichází velká bolest, PA strčí hlavu do koupelny (zavolaly ji zvuky) a v tom se to stane. Mám pocit, že se něco stalo, že jsem se roztrhla, jsem úplně zmatená, koukám na ni a bojím se, co se to stalo. Pak mi to dojde, praskla mi voda. "Už jsme blíž", proletí mi hlavou ,ale nijak to nehodnotím. "Nechceš už jít z toho záchodu?" zeptá se mě PA, nevěřím, že to řekla, vždyť celou dobu mě tam posazuje! Dokážu si ale z její věty přečíst co tím myslí mezi řádky. Obě víme, že už se to blíží.

Zas se ocitám na posteli, ložnice se za tu dobu stihla vytapetovat jednorázovýma podložkama a nějakými věcmi, nemám ale čas zkoumat jakými, tak to neřeším. V leže jsou vlny vždy menší a tak mám čas si odpočinout. Nevím, jak dlouho to bylo, kontrakce chodily, bolest u toho byla, ale něco je jinak, cítím to ve vzduchu a PA také. Ty navrhují vyšetření, ať víme, kde jsme. Souhlasím, také to chci vědět.
Ani z vyšetření není jasné, jak tam ta hlavička vstupuje, je tam, ale nenahmatají fontanelku a tak nemůžou určit stočení. Prý musím zvládnout pár kontrakcí s nohama od sebe.
Panebože, tak to je síla, to byla ta největší bolest, jakou jsem kdy zažila. Vzpouzím se, kňučím, že to bolí, fňukám, mám chuť se trošku prát. PA ale drží mé nohy a brumlají něco "já vím, já vím, vydrž, to zvládneš" To byl první moment, kdy jsem se na to chtěla vykašlat, že to nedám, že to prostě balím. Nemám, ale odvahu to říct nahlas, vím, že tohle musí zůstat nevyřčené, musí to zůstat jen u mě a já si to hezky zpracuju.
V tom začnu myslet na svou druhou afirmační kartičku "Dítě se rodí skrze mne, dávám mu prostor" "sejdeme se mezisvěty".
Dobře, dítě nemá prostor se provrtat, tak já to zvládnu a vydržím tuhle tupou bolest, která mě trhá na kusy.

Nějak se ocitám u postele na zemi, na kolenou, opírám se o postel. Tuhle kontrakci nezapomenu. Je nekonečně dlouhá, je silná, cítím ji tak hluboko v sobě, rukama svírám matraci a mám pocit, že ji rozmačkám. Vždy když už končí, je za ni silnější dojezd, který mě překvapí. Křičím, dovoluji si křičet a prohodit pár sprostých slov. Ale cítím, jak se to hlo, cítím, že každou chvilkou ta hlavička musí vykouknout…

Zde přichází zvláštní moment, kdy se mě PA zeptají, zda nechci kafe. Cože?! Jestli nechci panáka, kafe nebo čaj. Prosím si masala chai (zase) to teď nejvíc ze všeho potřebuji. Doteď cítím jak mě hladí sladký nápoj a žene mi sílu do žil.

Je ještě pár takových silných kontrakcí, PA jsou úplně v tichu a já prosím o radu, "co mám dělat, poraďte" "děláš to skvěle, jen poslouchej své tělo". Poslouchám, ale proč to teda tak k sakru bolí?!

Periferně vidím svého muže, cítím, jak se bojí, cítím, jak je nervózní, jak chce pomoct a neví jak. Vidí mě prosící o radu, klející v bolestech, vyčerpanou, řvoucí jako nikdy. Od té chvíle si zakážu se na něj koukat, tohle mi teď nepomůže.
Je ale zvláštní, že i přes tohle všechno se cítím silná, ve "svém živlu" a ten pocit mi dávájí ostatní jen svou důvěrou, prostorem a pochopením.
Na rozdíl od předchozí fáze jsem teď jak na drogách, jsem neskutečně najetá, vše vnímám tak ostře, intenzivně, jsem jak na kafi a chci honem honem, ať to skončí. Je tu jeden moment, kdy jsem se už fakt naštvala a začala tlačit vší silou. Vždy jsem měla pocit, že už nemůžu. Už nemůžu být hlasitější, už nemůžu zatlačit víc, už nemůžu a vždy se našlo spoustu hlasu, spoustu sil, vždy tam bylo z čeho brát.

No a pak je tu moment, klečím na kolenou řvu tak, jak jsem se nikdy neslyšela. Zakazuji si to hodnotit, jen mi proletí hlavou naše nedávná debata s Pavlem, kdy jsem ho přesvědčovala, že budu u porodu potichu, že to sousedi nepoznají, kdyby na to přišlo… (haha)
No takže tlačím tak, jak kdybych měla umřít, mám pocit, že se roztrhám, že tu bolest/tlak nedám, ale posouvám to dál a dál. "Kristy sáhni si do pochvy" slyším PA. Udělám to a totálně nechápu, nahmatám něco tak něžného, jemného, vlásky, hlavičku uvnitř sebe. Totálně to nechápu kde se tam vzala, ale vím, že jsem blízko, už stačí tak málo. To mě neskutečně nakopne.

Mám teď jen jednu myšlenku, kterou si opakuju v duchu "pojď ven, ať se třeba roztrhám, ať třeba umřu". Zavírám oči, dávám do toho vše, tentokrát, ale nečekám výsledek, očekávám, že to bude zas na dlouho. A v tom slyším zakňourání, jak kočička, jak když někoho vzbudíte a on si láskyplně brumlá.
V tu chvíli mi to opravdu dojde, Já rodím dítě! Ono tam je živé dítě! Ono mluví! Můj zrak se okamžitě (a po dlouhé době) stočí na Pavla. Nevěřícně na sebe koukáme, nevíme, zda se máme smát, být v šoku, plakat, je to jeden z TĚCH momentů.
Nojo, ale mě čekají ještě ramínka… probudí mě z emocí má hlava. Vlastně mě vše bolí a pálí a bojím se ramínek, odmítám udělat pohyb. "Kristý podívej se dolů, sáhni si" říká PA. Já jen kroutím hlavou, že ne. Nechci, bojím se, že se vyděsím, potřebuju zůstat v sobě, soustředěná a navíc, už to chci mít za sebou! Pak si vydechnu, sáhnu, podívám.

Čekám na kontrakci a PA mě provádí posledním tlačením tak, abych ideálně zůstala bez zranění (a zůstala). Celou dobu se o mě tak starají, podporují větami, pohlazením, nahřívají mě horkým ručníkem a promazávají oleji. Díky horkému ručníku vím přesně kam směřovat své úsilí a ani nevím jak, najednou přede mnou leží miminko.

Koukám na něj, nekřičí, jen si tam tak v klidu hoví a zas něco pobrumlá. "Můžu si ho vzít?" vypadne ze mě absurdní otázka "Samozřejmě". Přivinu ho k sobě a mám šok, tohle je naše dítě… s tímhle výrazem se zas otáčím na Pavla, naše pohledy se střetnou a je v nich tolik slov, emocí a všeho.

Pak mi všichni pomohou se dostat do postele i s Maxmilianem, má tak velké otevřené oči, kterými pozoruje svět a je tak klidný. Poprvé se rozpláče, když nemůže najít prso (to mu zůstalo, je to děsný žrout), hned se kojí, Pavel nás u toho drží. Rozplýváme se nad tím malým uzlíkem a v tom, mě začne něco tlačit. PA se smějí, že takhle rychle ještě porozenou placentu neviděly a konstatují, že i ta poslední fáze byla na prvorodičku dost rychlá.
Ještě aby ne, když jsem se naštvala, že už mě to nebaví a chci aby to bylo, říkám si v duchu.

Je pondělí půl 2 odpoledne a PA nás nechávají v posteli o samotě. Nastává pár nádherných chvil a mě dojde, že jsem šťastná. Že v tom bylo všechno a přesně takhle jsem si to přála. Přesně proto jsem celé těhotenství študovala, cvičila, připravovala se. S vidinou těchto momentů ať už doma, nebo kdekoliv jinde.

Momentů, kdy se cítí žena maximálně v bezpečí, tak aby se otevřela do morku kostí. Kdy cítí neskutečnou podporu žen i mužů, že jen osa sama to zvládne. Momentů, kdy si sahá na své dno a sama se od něj odrazí, kdy si sáhne na samý vrchol blaha a nic ji v tom nemůže vyrušit. Kdy zažije tu největší živočišnou surovost procesu, ale i sebe samé. Kdy si dovolí to, co normálně by neudělala a kdy se odevzdá něčemu vyššímu, aby si mohla dojít do meziprostoru a přivést s sebou další duši. Kdy maximálně důvěřuje sama sobě natolik, aby si dovolila činit rozhodnutí v souladu se sebou, ať už to znamená cokoliv.

A tím se dostávám ke své třetí afirmační kartičce je na ni žena v rudých šatech, běhající bosky v lese po boku vlka "I trust my body, I trust my instincts, I trust myself…"

A tyto momenty bych přála každé ženě. A každému dítěti, které přijde na svět ať přijde do klidu, bezpečí, lásky a přirozenosti. Ať už je to kdekoliv.