Rituál lámání šípu krkem

Představte si, že si stoupnete naproti svému cíli, opřete si o něj šíp a jeho hrot si dáte do ďolíčku na krku. Vašim úkolem je vyjít proti šípu ke svému cíli. Vyjít a šíp krkem zlomit. Asi vám nemusím říkat, že jsem se bála, to je jasné, ale chci vás zavést do celého hlubokého procesu.

Lámání šípu je rituál, který patří do kněžkovského výcviku v rámci elementu vzduchu. Už jsem absolvovala chození po střepech u elementu vody i ohýbání tyče krkem u země. Už mi chybí jen oheň a jeho přechod po žhavém uhlí. Ale zpět k víkendu vzduchu.

Pojedeš? Jdeš? Přihlas se brzy, máme málo místa… Z těch otázek se mi točila hlava, jasně že chci jet s váma (holkama z výcviku), jasně, že chci mít vzduch za sebou, jasně že chci zas do komunity, ale ten šíp . . . já nevím. Mám tam ale ještě něco, strach z toho, co si budu přát, jelikož tyhle rituály mění člověka a opravdu vždy přinesou to, o co poprosil. (Po vodě jsem odešla z práce a bytem se nám řinula voda, po zemi jsem dostala diamant a zdvojnásobil se mi plat, jak se sakra nemám bát vzduchu?) A tak jsme uzavřeli s kamarádkou deal, ona mě dovede na vzduch a já ji na oheň. Nemusím být na to sama a tak jsem jela.

Jak už to bývá, jsem rozbitá. Tak tomu říkám, když mě celé bytí bolí, vím, není to nejlepší pojmenování, ale mě baví. Třesu se, 3x denně se sprchuji, nemůžu nalézt klid, mám pocit, že všechno musím odložit, všeho se zbavit a že moje důvody, proč musím to a tamto jsou najednou neomluvitelné. Už není cesty zpět a mě se točí hlava, jsem unavená. Mám pocit, že musím skončit ve své práci, mám pocit že musím odjet pryč, mám pocit, že musím říct čau všem kamarádům. Radikální změna.
Chvíli trvá, než si zas uvědomím, že nemusím nic a že pozorování a uctění toho, kde jsem teď je cesta z toho všeho ven. Uznávám, tedy, že už cítím, že části mého života nejsou ideální, ale také, že ještě není čas je opustit a nejsem připravena. Pamatuji si přesně tu chvíli.

Nechce se mi s nikým mluvit, chci být sama a v klidu. Dávám si sprchu a lehám si do postele, potřebuji se restartnout. Posílám záměr v duchnách postele „ukaž mi, co teď potřebuji vědět a co mám dělat“. A tak postupně v polospánku slyším „jsi divoká, jsi svá, neboj se se ukázat“, „kde se to stalo, že jsi zkrotla“, „jsi svobodná“,  „jsi přesně tam, kde máš být“ „využij toho, napiš knihu, spoj to“ „přestaň se schovávat“ „jen žij“ „buď“.
Vzbudím se odpočinutá a dočerpaná, vím, co je tedy mým cílem. Tak trošku si pustit uzdu, být divoká, poslouchat svou duši, svobodně běhat a nebát se. Večer toto vše zhmotníme do visionboardu, mapy snů a cílů.

Můj vision board je velmi jednoduchý, představuje mou osobu v přírodě, ve svobodě po boku vlka a velkého vlčího máku, který se mi zjevil jako symbol mé cesty.

Okolo mne slova „divokost“ „volnost“ „svoboda“. Místo oblak se rozlévá mořská vlna a vesmírná mlhovina s kódy, představující poslouchání své duše a rad vesmíru.

Zezadu mého visionbordu, jako symbolika toho, co vše je „za tím vším“ se pak usmívá nádherná Máří Magdaléna obklopena rudou růží, pohárem a kapkou krve. Tak jednoduché, tak výstižné.

Přichází den D, lámání šípů. Mám potřebu být v červené, mám potřebu být bosá, volná a krásná. Ztělesňovat to, co je na mém visionboardu. Cítím, že půjdu mezi posledními, řadím se tak daleko od místa činu. Pozoruji první ženy, vidím tolik odhodlání, tolik radost, dojetí a síly jít si za svými sny. Některé jdou nekompromisně a vědí, co chtějí, jiné si dávají na čas, jiné jsou odhodlané na první dobrou překážky nepřekážky.

V tu chvíli se něco ve mně zlomí, i když vím, co mě tam čeká za strašáka, mám neskutečnou chuť už skoncovat s tím strachem a prostě to dokázat. Přesouvám se blíž a za chvíli jdu na řadu. Klepu se, jak jinak, těším se, až to zvládnu a především cítím neskutečnou touhu jít za tím svým.

Kroksumkrok jdu k Mirce, která mi bude držet můj vision board o dřevěnou desku. Už její přítomnost je hluboce léčivá a pravdivá. Zapichuji konec šípu do vision boardu a stoupám si před jeho hrot. Pokládám hrot do jamky na krku a držím. Ruce mi říkají, že šíp chtějí ještě chvíli držet, aby si krk mohl zvyknout. Od přechodu po střepech jsem se naučila si dopřávat čas, zůstat, neutíkat a dělat vše, jak potřebuji. Nakonec pouštím a pocítím celou tíhu hrotu a sílu, která se mezi mnou a deskou vytvořila.

Bumbác, jak jsem tušila to místo mi ukazuje zas stejnou vzpomínku, tmavý sklep, sliské muže, mně připoutanou, zakusující různé mučící nástroje, zas mám nůž u krku, zas prý nemám nic říkat. Ten příběh znám moc dobře, ale teď se rozhodnu jej neprožívat, ačkoliv bulím jak želva. „Dýchej“ slyším, jak mi někdo z žen říká. Seberu veškerou svou odvahu a začínám pomalu hýbat rukama nahoru dolů a dýchat, s každým dalším mávnutím zaplavuji ten sklep květinami (nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo). Slyším se říkat „už ne“ „už takhle ne“, „už to takhle nebude“.

Nabírám víc sil ze země, dovoluji si dýchat plně, mé kmitající ruce nabírají sílu, jak kdybych se učila lítat  s křídly ve svobodě. A najednou hotovo. Cítím, že mě tahle vzpomínka netíží, že jsem ji sama opustila a chci jít dál.
Pootevřu oči, abych se zadívala na svůj vision board a připomněla si za čím jdu, bumbác čeká tam na mě „nejsi dost dobrá“ „to nezvládneš“, „raději to vzdej“, zas bulím, dýchám a nabírám sílu. Kupodivu to jde rychle, najednou ji cítím, naposledy otevřu oči, zadívám se na svůj cíl a s vlčí dravostí se rozejdu kupředu. S jedinou myšlenkou, „už mě nic neomezuje a nezastavuje, jdu si pro to“ „vzorce a minulé životy, už se nenechám omezovat“.

Pak přistanu v náručí Mirce, uvědomím si, že se to povedlo, jsem nesmírně šťastná, v euforii. Cítím její vřelé mateřské objetí, jsem v bezpečí, v náručí a zas bulím, teď už úlevou, zvládla jsem to, byla jsem statečná. Jsem vděčná.

Víte, co je ale největší nej? To že jsem na to nebyla sama. Cítíte, jak se dá napětí krájet, protože vám ostatní ženy drží palce a bojí se taky, co vás tam čeká. Slyšíte a cítíte tu oporu posunout se zas dál a udělat krok. Dávají vám prostor a jsou s vámi, když potřebujete více času, než ostatní. A nakonec se s vámi obrovsky radují i pláčí, když se to povede. Člověk sám před sebou se někdy vzdá, ale tady ne, tady je nás na všechno víc. A já vám za to milé ženy moc děkuji.

No a to je konec, už nevím co k tomu víc napsat. Snad jen, že vision board i zlomený šíp mám doma pověšený naproti posteli. Každé ráno, večer a kdykoliv se na něj podívám, mi připomene můj směr a podle toho jednám. Nejde jen o jeden rituál, který je opravdu léčivý, jde i o sled aktivit pro které se rozhodneme následně. A tak si pomalu jdu za tím svým. Krok po Kroku.

Pokud toužíš po změně a seberozvoji, můžu pro tebe připravit jednoduchý jemný rituál. Nemusíš zrovna lámat šípy, aby se v tobě urodila změna 🙂

Hlavní přehled rituálů najdeš zde, nedají se ale všechny vyjmenovat a raději vytvořím rituál tobě na míru.